Lázňa bloguje

13.09.2009
Dovolená Thajsko - část první - Bangkok

Po dlouhé době se opět ozývám na blogu. Proč jsem doteď nic nenapsal? Nejdřív nebylo moc o čem psát, potom sice ano, ale osud mi krapet zkomplikoval život, takže na nějaké psaní nebyl čas a nálada. O mém životě v Austrálii vám napíšu až se „zbavím" jednoho velkého příběhu, a to výletu do Thajska (otázka kdy to vyjde, protože mi to psaní jde nějak ztuha.

Jelikož mým posledním výletem za hranice Sydney byla Formule 1 v Melbourne, bylo načase, vypadnou ze zajetého stereotypu a tak jsem se s kamarádem Pavlem domluvil, že vyrazíme do Thajska. Původně dvojčlenná skupina se nám při plánování výletu později trochu rozrostla...

25. 6. 2009 – čtvrtek

Začátek dovolené začal jako již klasicky ve spěchu. Musel jsem totiž do odletu stihnout odevzdat práci do online předmětu. Nechal jsem si to na poslední chvíli. To, že jsem to nakonec odeslal vyplněné, vděčím Marcele, která mi poskytla její práci. Stejně jsem ale končil ve čtyři ráno... Když jsem začal nahrávat práci na stránky školy, dorazila naše dočasná spolubydlící Hanka, měla nějakou blbou náladu a jestli si s ní prý nedám panáka. Já souhlasil, protože jsem tím aspoň mohl oslavit to, že mám ten zpropadenej předmět z krku. Nakonec nezůstalo u jednoho panáka a stáhli jsme víc než půlku láhve vodky. V podroušeném stavu jsem vytuhl ani nevím v kolik hodin. Zatímco usnout se mi podařilo v pohodě, se stáváním to bylo horší... Zaspal jsem můj nastavený budík (na 6:15) a vzbudil mě až telefonát Pavla (asi v 6:45), který stál před naším domem, protože mě přijel podle dohody vyzvednout (v 7:00 byl od jeho domu domluven taxík na letiště)... Ještě, že jsem měl téměř vše nachystáno ze včerejška, přesto ještě nalitej jsem se potácel bytem a kompletoval některé věci, co se měly sbalit ráno... Naskočili jsme do auta a pádili nepředpisovou rychlostí k Pavlovi domů.

Tam už nervózně přešlapoval jak taxikář, tak další členové výpravy, Peggy s Radovanem. Hned jsem dostal „zdrbáno" za to, že jsem opozdil plánovaný odjezd. Cesta na letiště nakonec proběhla v pohodě, nebyly žádné zácpy a tak ještě v předstihu jsme dorazili na místo určení. Odbavení proběhlo v pohodě a chvíli po desáté hodině jsme se již začali vznášet nad Sydney. Let trval devět hodin (vzdálenost vzdušnou čarou přibližně 7500 km), které jsem z větší části vyplnil spánkem, protože jsem byl strašně vysílený po náročném večeru.

V Bangkoku jsme přistáli ve čtyři hodiny odpoledne místního času (oproti Sydney je zde o tři hodiny méně). Po úspěšném odbavení (nikomu z nás nenašli drogy) jsme se poprvé začali setkávat s Thajským „folklórem", a to když jsme řešili dopravu z letiště do centra města. Jedinou volbou byl taxík. Podle průvodce Lonely Planet (ten jsme koupili v Sydney na letišti) měli taxikáři účtovat max. 400 Bahtů. Podařilo se nám vystát frontu na taxík, a když jsme do něj usedli tak se nás taxikář ptal, jestli chceme jet na taxametr (levnější, ale za podmínky, že pojede přímo do cíle. Většinou totiž turisty vozí po celém Bangkoku) a nebo za usmlouvanou cenu. Řekli jsme mu, že pojedeme bez taxametru za 400. Naší cílovou stanicí byla rušná ulice Khaosan road, která byla dle průvodce plná backpackerů a hlavně nočního života...

Na letišti v Bangkoku. Jako v jiříkově vidění...:

Na uvítanou nám pěkně zahráli:

Moderní letiště v Bangkoku, třípatrové:

Náš první taxík:

Tak co, za kolik to dáme?:

Bangkok ve smogu

Královská rodina na každém kroku:

Při procházení ulicí se na nás začali lepit různí prodejci a nabízet všemožné zboží a služby. My, jsme snažili od turistů zjistit, kde získáme dobré ubytování. Volba nakonec padla na hotel D&D, který ležel přímo na Khaosan road. Získali jsme čtyřlůžkový pokoj se snídaní, bazénem na střeše službami jako třeba Thajské masáže. No úplný backapackerský luxus...

Vítejte na Khaosan road:

Něco pro elektrikáře:

Neúnavné prodavačky:

Noční Khaosan Road:

Najdete zde i speciality z říše hmyzu:

Tak a zakotvili jsme v Bangkoku. Město má 6 milionu obyvatel a jako hlavní město Thajska bylo založeno v roce 1782. Název Bangkok vznikl díky cizincům, místní město nazývají Krung Thep nebo Město Andělů.

Po krátké relaxaci na pokoji a osvěžující sprše jsme se vyhladovělí vydali na večeři. Procházeli jsme různé podniky na Khaosanu, ale nakonec jsme zapadli do restaurace s příznačným názvem Number One, která byla schovaná v jedné uličce. Zde jsme hned zvolili pokrmy z Thajské kuchyně. Všichni jsme si dali Pad Thai, se kterým mám zkušenosti ze Sydney. K tomu ještě sedmičku piva Chang. S přibývajícími Changy začala stoupat nálada (ono taky to pivko má 6,4 % alkoholu) a po asi čtyřech kouscích bylo zaveleno, že vyrazíme do nějakých nočních klubů.

Náš pokoj, již notně zabydlený:

Hotelový bazén:

Pohled na Bangkok ze střechy hotelu:

Nejvyšší budova Bangkoku:

Most krále Rama:

"Veget" na střeše:

U "tety" s Changem:

Chytli jsme si taxíka, který nás dovezl do nějaké čtvrti (dodnes nevím, kde jsme to byli) a zapadli jsme do jedné z místních restaurací. Tam jsme navýšili hladinu alkoholu. Potkali jsme zde nějakého Angličana, který nás po chvíli vzal do jedné ulice, kde kromě místního trhu byl nalepen vedle sebe jeden noční podnik za druhým... Zatáhl nás do jednoho z nich, kde byla atmosféra velice elektrizující. Thajská děvčata se svíjela u tyče a my byli středem jejich zájmu. Na řadu přišlo další pivko Chang, které ale už do mě vůbec ale vůbec nelezlo. Po této kulturní vložce jsme zkusili ještě jeden z klubů a v podroušeném stavu někdy kolem 1 hodiny jsme se rozhodli pro návrat na naší ulici Khaosan Road.

Bezzubá fanynka:

Taxíkem jsme se dostali asi za půl hodiny zpět a při placení nám taxikář ujel s naší pětistovkou, přičemž si měl nechat jen 150 Bahtů... No nebylo to první ani poslední okradení v Thajsku. Cestou na hotel jsme udělali chybu, když jsme nechali Pavla ve společnosti dvou lepých děv. To že šlo o chybu jsme se dozvěděli ale až ráno...

26. 6. 2009 – pátek

Ráno byl budíček trochu netradiční, asi v šest ráno se otevřeli dveře našeho pokoje a vstoupil do něj Pavel. Vypadal unaveně. Nezdržel se ale v pokoji dlouho, musel zpět na policejní stanici a přinést svůj pas... Proč na policejní stanici? Protože se jeho večerní zábava trochu zvrtla... Jelikož byl večer na kaši stejně jako my, tak ve společnosti jedné z dam usnul na ulici a ta ho připravila o peněženku... Když se později probral a zjistil ztrátu, začal nahánět dotyčnou po Khaosan Road. Povedlo se mu jí najít, ale to už měla kolem sebe bandu kumpánů, kteří Pavla dotáhli k bankomatu a chtěli po něm aby vybral peníze ze své kreditky... Pavel byl aspoň trochu při smyslech a zadal třikrát špatně PIN, tím se karta zablokovala. Kumpáni ho následně nechali být a on se vydal na policejní stanici nahlásit krádež peněženky. To ale netušil, že už tam před ním dorazila jeho společnice, která nahlásila, že byla od něj znásilněna... Pavel hned putoval do vazby. V ní ho drželi asi dvě hodiny asi se čtyřicítkou nějakých místních delikventů... Po diskusi s policejním náčelníkem, který po Pavlovi nejdříve požadoval za propuštění peníze, přes Pavlovo vysvětlení, že je teď totálně bez peněz, dostal na výběr buď strávit noc ve vazbě a nebo přinést pas. Pavel se rozhodl pro variantu dvě... No tím se dostáváme na začátek tohoto odstavce...

Po odevzdání pasu se Pavel vrátil na pokoj a po vylíčení jeho příběhu se již kompletní ukládáme ke spánku... Má si pro věci přijít až v sobotu...

Po deváté hodině mě probudilo kručení v břiše. Z postele se mi ale lezlo těžce, Changy mi dali zabrat... Zašel jsem si tedy na snídani, která mi s mým stavem trochu pomohla. Potom jsem se vydal na střechu a pokračoval s Pavlem v tom, s čím jsem večer skončil, a to s popíjením pivka. Byla to příjemná relaxace.

Jakmile se probral i zbytek naší skupinky, rozhodli jsme se vydat na policajty a zkusit z nich dostat Pavlovi doklady a peněženku. Pavel vešel na policejní stanici a my ostatní jsme hlídkovali před budovou na protější straně silnice. Uběhlo patnáct, dvacet minut a Pavel pořád nešel tak jsem se rozhodl, že se na tu stanici vypravím a zjistím, jak to s ním vypadá... Vešel jsem dovnitř a přivítala mě čekárna jak u doktora. Hned u vstupu seděl Pavel a rozmlouval se dvěma policajtama. Já se přesunul k nějaké nástěnce a diskuzi sledoval z povzdálí. Ale ne nadlouho, protože se mi hned začal věnovat nějakej policajt, přesto, že byla plná „čekárna" Namluvil jsem mu, že bych potřeboval zjistit nějaký pamětihodnosti a jestli nemá mapu. Policajt se mi věnoval tak dobře, že jsem si ani nevšiml, že už Pavel skončil a odešel... Poděkoval jsem za ochotu a mazal ven. Tam nás Pavel seznámil s výsledkem, že má pro dnešek smůlu, a že si stejně musí dojít zítra, protože ten, který mu ty věci zabavil, není ve službě... Byli jsme z toho všichni hodně přepadlí... Už jsem začal řešit variantu, že kdyby mu to nevydali, tak že zkusíme českou ambasádu... Pavel pro jistotu zavolal do banky a pro jistotu si nechal zablokovat své platební karty.

Po policejní vsuvce jsme se konečně vydali na oběd do restaurace na naší Khaosan road. Všichni jsme si dali Pad Thai a Changa... Po obědě jsem se s Pavlem vydal na procházku po okolí. Bloudili jsme uličkami, ve kterých lze koupit možné i nemožné. Obchodníci se vás snaží nalákat do svých krámků na super ceny a kvalitu. Tak jsme si tak pěkně korzovali s pivkem v ruce a proplétali se obchůdky.

Procházka nás unavila a tak jsme se nechali hodit Tuk Tukem zpět k hotelu a zašli si zde na Thajskou masáž. Bylo to poprvé, co jsem byl na takové masáži a nebylo to vůbec špatné. Myslel jsem, že to nebude příjemné, ale nakonec to bylo super. Masérka mě pěkně prolámala... Po masáži jsme si lehli k bazénu a vytuhli. Vzbudil nás až Radovan, že už tady bude Štěpán (už byl v Thajsku dva týdny a poslední dva dny před odletem zpět do Sydney bude trávit s námi), tak jsme mu šli naproti, konkrétně před hotel. Tam jsme na něj čekali jako již tradičně s Changem v ruce. Úspěšně jsme se setkali a po sprše jsme vyrazili na večeři. Zašli jsme stejně, jako večer, do restaurantu Number One, který jsme si familiérně nazvali „U Tety", protože se tam o nás starali jako doma. Tam se Pavel seznámil s nějakým borcem, který v Bangkoku již devět let žije (však měl také tričko s nápisem Bangkokher) a snažil se z něj dostat, kde jsou nějaké dobré kluby. Nakonec jsme dostali tip na ulici Nana, kde to prý hodně slušně žije...

Naše oblíbená restaurace U "tety":

Tuk Tuk:

Monument demokracie:

Ulička vedle Khaosanu:

Na křižovatce:

Rodina jede na výlet:

Pánové se vrací z práce:

Chytli jsme si Tuk Tuka a po vzoru místních se nás pět do něj naskládalo. Byla to docela adrenalinová jízda. Řidič s námi jel stylem „jako by nás ukrad", Rozjezdy z křižovatek dával po zadních kolech. No slušně jsme se vybáli. Po dvacetiminutové projížďce městem nás vyhodil u velkého nákupního centra. Když nám zmizel, zjistili jsme, že jsme špatně... Od místních jsme si nechali vysvětlit cestu do míst, kde to mělo žít... Vydali jsme se pěšky, jenže cesta byla pěkně nekonečná a Peggy začaly bolet nožičky, protože měla vysoké podpatky, což na turistiku není zrovna idealní. Tak jsme opět vzali Tuk Tuka a ten nás konečně dovezl na ulici Nana. Tam už to skutečně žilo, bylo zde plno hospod a lidu plno. Přímo na ulici jsme narazili na slony tak jsme se s nimi hned vyblbli. Bylo to skvělé se dotknout se slona, dát mu bambus... Po slonech jsme zapadli do jedné hospody na pivko a tam nějakou dobu setrvali.

Cestou do Nana jsme narazili na slony, nejdříve ale na neživé...:

...no a v Nana konečně na ty živý:

Poprvé se slonem, jde to vidět:

Ne, nikomu Tě nedám:

Radovan si zabral slůně:

Na návštěvě v hospodě:

Po osvěžení v hospodě a zahrání partie kulečníku s místními jsme hospodu opustili a vydali se do „vyhlášeného" domu, který je od přízemí po střechu plný nejrůznějších nočních klubů. Mysleli jsme, že zde konečně nalezneme tzv. Ping Pong Show (kamarádi říkali, kteří již v Thajsku byli, že bychom tuhle atrakci neměli minout), bohužel jsme ji nenašli... Prolézání nočními kluby jsme nakonec zakončili v podniku, který byl plný Ladies boyů (transvestiti, ale v tomto případě to byli spíš ženský, kterým pouze mezi nohama něco přebývalo. Zde se celkem potvrdilo pořekadlo, že nejhezčí ženská je chlap V tomto podniku jsme vydrželi až do zavíračky a večer zde zakončili. Kolem třetí jsme se zmožení dostali zpět na hotel.

Vítejte v hollywoodu:

Pohodička u Changu:

v Nana:

27. 6. 2009 – sobota

Ráno jsem se musel z postele opět nutit, ale podařilo se a vydal jsem se na snídani. Po ní jsem zašel na internet a čekal, co se dnes vyvrbí. Už bychom už někam měli zajít... Během mého pobytu na internetu přišel Pavel, že se mu konečně podařilo z policajtů jeho doklady, takže nám všem spadl pořádnej kámen ze srdce, protože by se nám nejspíše dovolená pěkně zkomplikovala...

Ranní relax s pivkem:

Po seskupení jsme se rozhodli vydat na Weekend Chatuchak Market. Jedná se o „matku" všech marketů. Chytli jsme si Tuk Tuka a zopakovali si adrenalinovou jízdu v pěti. Na trh jsme jeli snad hodinu. Byl to docela mazec.

Pěkně naskládaní do Tuk Tuku:

ale že tu je těsno:

Tuk Tuk v akci:

Trh byla obrovská směsice různých stánků se vším možným. Můžete zde koupit od živých kuřat a hadů přes ruční výrobky či staré relikvie až po nepřeberné množství oblečení. Však se také na ploše marketu nachází přibližně 15 000 stánků a okolo 200 000 návštěvníků... Strávili jsme zde možná víc než dvě hodiny protloukáním se mezi všemi stánky. Odvážili jsme si zde dát oběd v jednom stánku. Ani jsem pořádně netušil, co si pořádně dávám. Nakonec se z toho vyklubala smažená ryba v čemsi obalovaná. Na mě to bylo docela ostré, že jsem nestíhal upíjet vodu... Naštěstí se mi to jídlo nějak zásadně nepomstilo, takže jsem pak nemusel strávit zbytek dne na toaletě.

Já mám taky botičky:

U místního umělce:

Nabídka občerstvení:

Volba padla na tuto "restauraci":

Už to tlačíme do hlavy:

Moje jídlo:

Trošku to pálí:

Koupíte zde vše na co si vzpomenete:

Na trhu:

Stanoviště Tuk Tuků:

Market mě celkem unavil:

Co se týká nákupů tak jsem si zde koupil pouze jedno srandovní tričko a nic víc, protože jsem se rozhodl případné nákupy nechat na poslední den, který strávíme taktéž v Bangkoku.

Z trhu jsme se Tuk Tukem rozhodli přemístit k soše ležícího Budhy. Tentokrát byla cesta o poznání větší vzrůšo, protože nás po cestě chytil pořadnej tropickej liják. Tuk Tuk nebyl nějak zvlášť krytej, takže jsme byli rázem téměř všichni mokří. Já měl mokrej zadek, Pavel celou levou půlku těla, Peggy pravou stranu těla a Radovan celá záda, Jedinej Štěpán to vyhrál, a protože seděl uprostřed sedačky, tak zůstal jedinej z nás suchej.

Dorazili jsme do chrámu Wat Pho, který je nejstarší a největší chrám v Bangkoku (datován od 16 století). Nejdříve jsme se vydali prohlédnout sochu. Před vstupem jsme si museli vyzout boty a pak jsme se mohli kochat obrovskou zlatou sochou. Ta je 46 metrů dlouhá a 15 metrů vysoká. Její jádro je vystavěno z cihel a poté dotvořeno sádrou. Na ni byla poté nanesena vrstva zlata. Po soše jsme se vydali na procházku po chrámovém areálu, bylo zde taková uklidňující atmosféra. Na jednom z „dvorků" si kluci bezstarostně čutali fotbálek, no prostě pohodička. Škoda, že to zbytek výletníků přestalo brzo bavit a vcelku brzo jsme to tu opustili...

Ležící Budha:

V areálu:

Kvalifikace mistrovství světa ve fotbale:

Radovan si osedlal pěknou kočičku:

Po Budhovi jsme se vydali zpět na hotel, kde jsme si po sprše dali spánek, abychom byli čerství na večerní program. Po hodince spánku jsem se Štěpánem vyrazil prokorzovat ulice, kde jsem se informoval o možnost tolik očekávané Ping Pong show. Jeden z Tuk Tukářů, mě nalákal na program, tak jsem mu slíbil, že se u něj večer stavíme a on nás hodí na místo činu. Další čas jsem strávil na internetu a po něm jsem šel ještě relaxovat na pokoj. Chvíli poté dorazili poslední členové naší výpravy, a to Max a Sláva. Kluci už byli docela slušně „nalití" z letadla, na nic jsme však nečekali a hned jsme vyrazili ven. Před hotelem jsme doplnili tekutiny u našeho hluchoněmého parťáka (jako již klasicky Changem) a než jsme se stačili rozkoukat tak už jsme seděli ve dvou Tuk Tucích, které nás šílenou asi desetiminutovou jízdou dopravili na místo Ping Pong show.

Před hotelem na pivku:

A náš hluchoněmý dodavatel Changa:

Hned u vstupu nás chtěli místní klasicky oškubat, ale poučeni z předchozích večerů jsme se nedali a podařilo se nám cenu za vstupné dostat do „rozumných" mezí. Vstoupili jsme dovnitř potemnělé místnosti, kde bylo uprostřed osvětlené pódium. Na uvítanou jsme dostali „Welcome" drink a poté se už v září reflektorů rozjela akce... Nejdříve se na pódiu odehrála soulož, a poté různé variace na stejné téma, tj. co všechno se dá dostat ze ženského klína. Tak například jsme byli svědky střílení Pingpongových míčků na přesnost (to byla panečku muška), dále tahání žiletek, různých provazů (některé byly sakra dlouhé) apod. Jedna z účinkující využila své rodící ústrojí ke sfoukávání svíček na dortu, či nám jako správný rozhodčí zapískala na píšťalku Pokud bych měl akci hodnotit jako celek tak to bylo docela zklamání. Sem tam to byla sranda, ale jinak jsme se vcelku nudili, zejména z toho důvodu, že bylo na děvčatech vidět, jak je to hrozně nebaví... Navíc upřímně, některá děvčata příliš krásy nepobrala... Vrcholem však bylo, když přišla na řadu lesbická show v podání dvou "zasloužilých matek". Tak to už na nás bylo opravdu moc a dali jsme se na odchod. Jestli jsme přišli ještě o nějaké speciality nevíme, ale tento exkurz nám bohatě stačil.
Taxíky jsme se dostali zpět na naši ulici Khaosan, kde jsme si před naším hotelem u hluchoněmého dopřávali pivka a poté se snažili najit nějakou diskotéku. Ve tři ráno však už byly všechny kluby na Khaosanu zavřené a tak jsme se vydali hledat něco otevřeného v okolí. Bohužel bezúspěšně. Našli jsme pouze jednu restauraci, kde hrála hlasitá hudba, ale mě a Maxe po tom hledání už došly poslední sily a tak jsme začali usínat. Tak jsme se sbalili a šli spát...

28. 6. 2009 – neděle

V neděli, po náročném večeru, jsem si pěkně pospal. Nestihl jsem se ani rozloučit se Štěpánem, který se dnes vracel do Sydney... Po mém probuzení byl žaludek trochu na vodě a až tak kolem půl dvanácté mě vykopal z postele, že potřebuje něco sníst. Vydal jsem se na ulici a skočil si do západního fast foodu na něco k snědku (místní kuchyně mi už začala tak trochu lézt krkem). Po pozdní snídani jsem si šel ještě na nějakou hodinku zdřímnout, abych se potom vydal na internet a poté relaxaci u bazénu. Dnes nebyl zatím naplánován žádný extra program tak jsem čekal, s čím přijdou kluci.

Odpoledne se kluci vrátili ze zařizování cesty na sever Thajska, kam bychom měli vyrazit v pondělí večer. Dále jsem se dozvěděl, že dnes večer shlédneme Thai Box neboli Muai Thai.

Jakmile jsem se sešli zašli jsme si klasicky k „tetě" na oběd. Po něm jsem se šel na chvíli projít okolními uličkami a poté se vrátil na hotel, kde jsem si zarelaxoval u bazénu. Ve čtyři hodiny jsme se všichni sešli před hotelem a vyrazili na Thai box.

Vzali jsme si taxíka a vůbec nevadilo, že nás bylo šest lidí. Naskládali jsme se do auta jako sardinky a vyrazili ke stadionu Rajadamnern. Pomačkaní jsme se o dvacet minut později dostali na místo. Tam nás hned odchytili prodavači lístků a začali nám nabízet lístky v cenách, které nás v celku nepříjemně překvapili (od 1000 do 2000 Bahtů). Bylo to speciální vstupné pro turisty. Místní měli vstup na stadion za 200 Bahtů. Řešili jsme tedy zda má smysl tam jít a nebo ne a jaký případně vzít lístek. Nakonec jsme se rozhodli pro ten nejdražší, který nás opravňoval sedět hned u ringu. Dokonce nám dali množstevní slevu a tak jsme nakonec zaplatili „jen" 1600 Bahtů.

Muai Thai je thajský národní sport, jedná se o bojové umění. Každý zápas začíná ceremoniálním tancem a po celý zápas zní rytmické bubnování. Z8pas je na pět kol po třech minutách a mezi koly je dvou minutová přestávka. V Thajsku je na 60 000 registrovaných Thai boxerů.

Pěkně jsme se tam naskládali:

Vítejte v Rajadamnern aréně:

VIP sezení:

Předzápasový tanec bojovníků:

V boji:

KO, z ringu na nosítkách:

Tak co, bude ze mě Thai boxer?:

Na programu dne bylo celkem 7 zápasů a začínalo se od 17:00 hodin. Přišli jsme právě včas. První čtyři zápasy byly dokonce přenášeny Thajskou televizí. Před každým zápasem proběhl „tanec" obou bojovníků a poté následovala nemilosrdná řežba. Výpady pěstmi střídali kopy a dočkali jsme tak dvou KO, přičemž v jednom případě musel být bojovník odnesen na nosítkách... Zápasy bylo zajímavé sledovat, když se k tomu přidala atmosféra, kterou vytvářeli místní svým povzbuzováním a sázením na jednotlivé bojovníky. Zápasy skončili okolo osmé hodiny. Když jsme zjistili, že ve skutečnosti není stadion od naší Khaosan Road příliš vzdálen rozhodli jsme se, že dojdeme zpět pěšky.

Po cestě nás však zastihla pořádná průtrž mračen. Pavel s Maxem se stavili na něco k snědku v Mc Donaldu Já s Peggy a Radovanem se snažili dojít do restaurace „k tetě". Bohužel se tak rozpršelo, že jsme zůstali schovaní asi čtyři sta metrů od restaurace... Tam jsme potkali Čecha Aleše, který nám čekání zkracoval svými historkami z cestování po Asii, kde strávil více než půl roku. Po hodině čekání, jsem se rozhodl už ten poslední kousek risknout a přeběhnout. Povedlo se a ani ne příliš mokří se dostali konečně k jídlu. Na místě už byli Pavel s Maxem a měli už po jídle. Pěkně jsme se zde nadlábli a pak vyrazili na hotel dát si sprchu.

Cestovatel Aleš:

Po ní jsme se rozhodli vyrazit do naší již oblíbené ulice Nana. Já, Pavel, Max a Aleš jsme taxíkem tentokráte bez problému dorazili na ulici a hned jsme zamířili do domu plného nočních klubů, kde se nám posledně tak líbilo. Prošli jsme nějaké kluby, ale s Pavlem jsme se domluvili, že zatáhneme kluky do klubu plného Ladies boyu, jestli poznají, že to nejsou ženský. Po vstupu byli kluci jako udivení a trvalo jim skoro dvacet minut než přišli na to, že to nejsou ženský. Já s Pavlem jsme se na jejich účet pěkně bavili. Opět jsme zde vydrželi až do zavíračky a něco po třetí hodině jsme byli zpět na hotelu. Čekala nás zde poslední noc, protože zítra už konečně opouštíme Bangkok a budeme putovat na sever.

Zpátky v Nana:

29. 6. 2009 – pondělí

Celé pondělí se neslo ve znamení čekání na vlak. Ten nám odjížděl až v šest večer. Do dvanácti jsme museli opustit pokoj, tak jsme se, se všemi bágly, přemístili na střechu hotelu a trávili svůj čas na baru, na internetu či v bazénu. Po tomto prozevlovaném dni jsme se vydali před pátou hodinou na nádraží Hualamphong. Před samotnou cestou jsme se ještě předzásobili potravinami a pitivem. Protože měl dnešního dne Pavel svátek, koupili jsme také něco ostřejšího na oslavu.

Na nádraží:

V sedm hodin večer jsme vyrazili z Bangkoku na trasu dlouhou 900 km, která nám bude trvat 13 hodin. V našem vagónu jsme si rozdělali náš tábor a povečeřeli. Okolo osmé hodiny začala průvodčí rozdělávat naše lehátka a povlékla nám je. Protože jsme byli všichni po naší Bangkokské misi pěkně unavení tak jsme se ani nepustili do flašky vodky, kterou jsme chtěli oslavit svátek a okolo desáté hodiny večerní jsme ulehli ke spánku. Drncání kolejí bylo velice účinné, takže mi nedalo ani moc práce usnout. Ráno už se budu probouzet uprostřed džungle a mezi rýžovými poli...

Náš vagón:

Dobrá nálada, ale únava se začíná projevovat:

Osvěžení na cestu. Tentokráte pivo Singha:

Připravím vám postýlky:

Proměna vagónu v pojízdný hotel:

Můj pelíšek:

Ufff, to je pro tuto chvíli vše. Konečně jsem vypotil alespoň první část z mé Thajské mise. Doufám, že vám zde brzo přidám pokračování v podobě našeho cestování po severu Thajska. Těšte se.

Mějte se moc hezky a zatím ahoj.
 

23.04.2009
České obžerství

Na neděli jsme se domluvili s přáteli, že vyrazíme na české jídlo do české hospody. Já už českou stravu neměl skoro půl roku, takže bylo na čase jít zavzpomínat.

19. 4. 2009 – neděle

V neděli jsem dělal do pěti hodin v práci. V průběhu šichty jsme se s Radem bavili o českých specialitách, až nám oběma tekly pěkně sliny. Byl jsem alespoň pěkně naladěn na večeři a už jsem měl úplně jasno o tom, co si dám...

Jakmile odbila pátá hodina tak jsem se vydal na Ferrynu, kde na mě již čekala Marcela s Anthonym a společně jsme se vydali po pěkně rozbouřené hladině na Circular Quay. Tam jsme posbírali další dva účastníky večeře, a to Kláru s Markem a vlakem jsme se začali přemísťovat do čtvrti Kings Cross. Tam nás zastihl pěkný slejvák, ve kterém jsme doběhli celkem promočení do české restaurace Praha.

Vítejte na Kings Cross:

Reklamu by už měli obměnit, léto je za námi...:

Pěkně nám leje...:

Zpívající jelen v akci:

V restauraci už byl pro nás připraven stůl, který jsme měli na terase. Terasa byla sice krytá, ale byla mi docela zima. Ještě, že tam měli hořáky. Aby byla skupina kompletní tak se na večeři sešli ještě Iveta s Adamem, Gagan se svým manželem a Morris. V tomto složení jsme se začali s chutí (zejména Češi) probírat jídelním lístkem. U mě byla volba jednoduchá – Svíčková. Nakonec se ukázala jako nejpopulárnější a byla objednána celkem čtyřmi strávníky.

Večeři jsme zahájili panákem Slivovice a poté jsme do sebe začali lít půllitry Gambrinusu. Byla to docela chuťová změna a hlavně, pivo mělo pěnu... Jakmile nám bylo doneseno jídlo tak veškerá konverzace utichla. Já si liboval na vynikající Svíčkové, která byla téměř jako od maminky. Byl to úplný balzám na chuťové buňky. Pečlivě jsem si porcoval masíčko, knedlíčky a servíroval do úst s pěknou porcí lahodné omáčky. Každé sousto jsem si maximálně vychutnával. K tomu české pivo. Super. Jak jsem skončil tak jsem měl talíř úplně do sucha. Navíc jsem dostal bonus v podobě zbytku porce Svíčkové od Marcely, takže jsem měl v konečném výsledku pěkně nacpané břicho. Na závěr jsme si ještě dopřáli jako digestiv Becherovku. No co vám mám povídat, pro mě úplný labužnický večer. 

Restaurant Praha:

Tak jaká je nabídka dne?:

A už to do sebe tlačíme...:

Při tom všem užívání jsme úplně zapomněli na to, že poslední Ferryna jede v jedenáct večer... Dali jsme se na úprk s tím, že se pokusíme Ferrynu stihnout (s plným břichem to šlo ale těžko). Bohužel jsme zazmatkovali na přestupní stanici Town Hall a byli tak neúspěšní... Museli jsme vzít zavděk autobusem, který nás dovezl pouze na Warrigah Mall. Tam už nám nezbylo nic jiného než si vzít taxíka a dojet na Manly... Něco po půlnoci, ještě s plným břichem, jsem konečně dorazil domů a se skvělou náladou se uložil ke spánku. Byl to vynikající večer...

Noční levitace:

20.04.2009
Výlet na Palm Beach

Minulý víkend se na Manly opět ukázala Zuzka Vlková a jelikož jsem v sobotu končil v práci ve tři hodiny a v neděli měl volno, domluvili jsme se, že se o tomto víkendu půjdeme podívat na North Head a že dorazíme moje putování z Manly na Palm Beach. Realita však nakonec byla trochu jiná...

11. 4. 2009 – sobota

Zuzka mě vyzvedává ve tři hodiny v práci a rychle se přesunujeme domů, kde si dávám rychlou sprchu a poté se vydáváme na North Head. Já už zde byl, ale pro Zuzku je to nové místo a není to tam daleko. Aspoň využijeme zbytku soboty na nějakou sportovní aktivitu. Spolu s námi se také vydává šampus, který Zuzka přivezla a zatím má své místo v batohu na mých zádech...

Trasu volím přes pláže na Little Manly a Collins Beach. Cesta nám ubíhá rychle a za necelou hodinu se už kocháme pohledem na Sydney. Za chvíli už se procházíme po Fairfax Walking Track, kde kotvíme na poslední z vyhlídek, a to na samotný útes North Headu. Tady otvírám šampus a čekáme, až nám slunce úplně zapadne. Popíjíme a přitom koukáme do vln či na osvětlené zaoceánské lodi. Z relaxace nás vytrhne pouze přítomnost Posuma, který kolem nás začne pobíhat. Já se jej snažím vyfotit z různých úhlů, což se mi vcelku daří. Jakmile padne láhev tak se zvedáme a vydáváme se k domovu, protože tam na nás už čeká Marcela a plán vyrazit do Steynu.

Sydney v podvečer:

No tak to oslavíme:

Kde se vzal tu se vzal – Posum nás přišel navštívit:

Noční útesy North Headu:

Noční Sydney:

Večírek ve Steynu je po dlouhé době opět divoký, takže přestávám mít přehled o čase... Domů se vracím ani nevím v kolik hodin s tím, že zítra se Zuzkou vyrážíme na Palm Beach...

12. 4. 2009 – neděle

"Ráno" se budím zajímavě zaklíněn v sedačce v obýváku něco okolo desáté hodiny. Poslední věc, která by se mi mohla drát na mysl je vyrazit na Palm Beach... Naštěstí to není jenom můj problém, ale také Zuzky. Pořád polehávám, abychom ale přece jenom neděli využili, rozhoduji se s pomocí internetu, dojet na Palm Beach autobusem a turistiku z Avalon Beach vzdát. On na to v podstatě ani není čas... 

Něco před dvanáctou se jako dvě trosky šouráme z bytu a vyrážíme na autobus. Před ním si ještě dopřejeme snídaňoběd v přilehlém McDonaldu. Mastná strava dělá zázraky, takže se už oba začneme cítit o poznání lépe. Zhruba o půl jedné se vydáváme autobusem č. 155 na zastávku Warringah Mall, kde přestupujeme na bus L90, který má přímo trasu na Palm Beach. Tam, po zhruba hodině a půl cesty dorážíme.

Když vypadneme z autobusu tak mám v plánu kromě zmapování samotného výběžku Barrenjoey Head se zajít ještě podívat na pláž Whale Beach. My se však nejdříve vydáváme po pláži na její konec k útesu, nad kterým se tyčí maják. Při pohledu z ptačí perspektivy mi výběžek Barrenjoey Head spolu s pláží Palm Beach evokují kladivo či šipku. V Austrálii právě začíná podzim a tak toto období na pláži pěkně dokreslují děti pouštějící draky. Jen jsem nikde neviděl chlapce, jak si pečou brambory. Jak jsme dorazili na konec pláže tak se nad ní nachází kromě majáku i "sjezdovka" s docela slušným sklonem. Nebyla sice pokryta sněhem, ale pískem. Přesto je místními využívána k "bobování". Mně to také nedalo a na nalezeném kartonu se zkouším spustit jednou písečnou strží. Na to, že to byl slušný sešup tak to téměř vůbec nejede. Dávám ještě jeden pokus, ale opět nic moc. Příště si budu muset vzít pekáč...

A jsme na Palm Beach:

Něco z místní architektury:

Procházka po pláži:

Podzim je tu, děti pouštějí draky...:

...a někteří vyhlíží zimu. Tento chlapec se snaží bobovat, bohužel neúspěšně:

Vydali jsme se prozkoumat útes:

Narazili jsme na kraby:

Krásné pískovcové útvary:

Pohled na Palm Beach:

Pod "sjezdovkou" – jenom lanovka tu chyběla:

Krásná panoramata ze "sjezdovky":

Jelikož jsme letos přišel o krásnou českou zimu zkusil jsem si zde za pomoci kartonu "zabobovat".

A jedeme z kopcéééé...:

Už je na čase brzdit, nerad bych to "rozvěsil" o palmu:

Poté se snažím nalézt cestu na maják. Zuzce se moc nechce a tak ji musím přesvědčovat, že ten výhled bude určitě stát za to. Nakonec se mi povede jak nalézt cestu tak přesvědčit Zuzku. Po Barrenjoey Beach, která je na druhé straně výběžku, se dostáváme ke stezce k majáku. Stezka je vcelku strmá a zhruba po dvaceti minutách dorážíme na vrchol. Maják nám už bohužel zavřeli a tak aspoň prohlížíme expozici, která se věnuje této krásné stavbě. Vrchol důkladně zmapujeme a užíváme si nádherných výhledů. Poté se vydáváme nazpět.

Barrenjoey Beach – na rozdíl od Palm Beach zde nejsou žádné vlny:

Stezka byla místy spíše pro kamzíky:

Maják se blíží:

Krásné pohledy na výběžek Barrenjoey Head se svými plážemi – vlevo Palm Beach, vpravo Barrenjoey Beach:

Maják byl slavnostně otevřen 29. června 1881. Lampa svítí ve výšce 113 metrů nad vodní hladinou a její viditelnost je na vzdálenost 15 mil:

Pohledy od majáku na severozápad – malý ostrůvek v popředí je Lví ostrov:

Pohled od majáku na sever – úplně napravo se nachází Bouddi National Park: 

Pohled na pláže z hlídačovi "zahrádky":

Zase někdy na Palm Beach:

Původní záměr, zajít se ještě podívat na Whale Beach, zavrhujeme, protože jsme oba vcelku unaveni. Navíc nás večer ještě čeká akce v Shore Clubu se spoustou známých... Takže chytáme bus L90 a vydáváme se směr Manly nekonečnou hodinu a půl. Většinu cesty prospím...

Jsem rád, že se mi podařilo spatřit Palm Beach ještě před tím, než se v Austrálii naplno rozjede zima. Škoda, že se mi tam nepodařilo dojít po svých, jak bylo původně plánováno. Každopádně mám ještě čas tento rest odčinit. Uvidíme...

15.04.2009
Potápění na North Headu

Protože mi byl konečně doručen certifikát o absolvování kurzu Open Water Diver, rozhodl jsem se, že opráším mé potápěčské dovednosti v okolí Manly. Spolu s dalšími kamarády jsem si na neděli zaplatil dva ponory z lodi. Očekávaná nedělní pohoda se však změnila v pěkný adrenalin...  

5. 4. 2009 – neděle

V neděli vstávám před osmou hodinou a s Edom si připravujeme poslední věci. O chvíli později už přiděláváme v garáži láhve pro Eda, mě a mého Buddyho Pepu, na korbu pracovní Toyoty UTE. Naházíme tam také neopren a ostatní zapůjčené vybavení. Odjezd nám trochu odloží jeden ze sousedů, který si zabouchl klíče v bytě (ve druhém patře) a požádal Eda, zda si od něj může půjčit žebřík, že se pro ně dostane přes balkón. Edo nakonec přistavuje UTEho vedle zdi a na korbě rozdělá žebřík. K balkónu bytu chybí asi metr a půl od poslední příčky žebříku. Majitel bytu se docela roztřásl, když viděl, kam má vylézt. Edo to tak vzal na sebe a jako Spiderman v cukuletu vylezl na balkón. Přihlížejícím se přitom úplně zatajil dech... Edo předal klíče od bytu a my se mohli konečně vydat pro zbytek skupiny – Dominiku, Tomáše a Pepu.

O chvíli později se zastavujeme u Dominiky a Tomáše doma. Bereme jejich věci a házíme je na korbu. Venku potkáváme Pepču a já ještě v blízké pekárně řeším snídani a nějaké pečivo na svačinku, s tím, že se bude hodit mezi dvěma ponory... Nasedáme do aut a já po cestě na Balmoral Beach tlačím do hlavy snídaňový Meat Pie. Těsně před cílem cesty zjišťuji, že jsem si doma nechal v nabíječce baterku do foťáku. Určitě je jí tam dobře...

U Balmoral Beach zaparkujeme naše vozy a přidává se k nám poslední člen party – Sveťa. Rozhazujeme si věci mezi sebe a čekáme na loď, která nás má vyzvednout v deset hodin. O celém ponoru moc informací nemám. Mám představu, že budeme na nějaké větší lodi a že mezi dvěma ponory budeme relaxovat na ní. Dále jsem myslel, že se budeme potápět v okolí výběžku Long Reef, kde je vodní rezervace. O několik minut později se ukáže, že mé představy byly daleko od reality...

Pohled na North Head z Balmoral Beach (všechna fota jsou od Tomáše):

První věc. Každý máme dvě láhve, pro každý ponor jednu. Jednu z nich však necháváme v autech, že se prý budeme po prvním ponoru pro ni vracet... To už začínám pochybovat o tom, že se budeme potápět na Long Reefu, protože to je z Balmoral Beach sakra štreka...

Druhá věc. Představa o větší lodi se rozplynula, když v deset hodin dorazil ke břehu menší člun s nafukovacími boky. Prostoru nebylo nazbyt. Uprostřed bylo místo pro připevnění láhví a my potápěči (již oblečeni do neoprenu) si sedáme na kraje člunu... Kromě naší šestičlenné skupiny se k nám přidává čtyřlenná skupinka, kterou podle jejich výbavy tipujeme na nějaké profesionály. To, že jsem si s sebou bral svačinku byla pěkná blbost...

Vyrážíme. Na lodi si připadám, jako kdybychom byli nějací vojenští potápěči a vezli nás na nějakou akci. Jak poznamenal Tomáš, jsme úplní američtí Navy Seals. Ze začátku jede kapitán pomalu a děláme si z toho srandu. Potkáváme dva plavající tučňáky a po nich kapitán přidává plyn... Poklidná plavba se mění v adrenalinovou akci. Klidná hladina se mění v minimálně metrové vlny, které se dále zvětšují a my po nich začínáme skákat, loď se kymácí, každou chvíli nás ohodí voda... Já začínám v duchu litovat, že jsem snídal, dále tipuju kolik nás kapitán po této divoké plavbě k cílovému místu poztrácí. Úsměvy se v naší skupině pomalu vytrácí a hučení motoru sem tam přerušuje Světin jekot. Všichni se snažíme co nejlépe držet. Obeplouváme North Head a já si říkám, že přece není možné, abychom jeli až na Long Reef... Kapitán "naštěstí" zastavuje u Noth Headu.

Čekáme na loď:

Na palubě:

Úsměvy do kamery. Na jak dlouho?:

Tučňáci:

Ještě však nemáme vyhráno. Loď se ve vlnách pořádně houpe a tak mám docela problém na sebe vůbec nasoukat BCD s lahví. Na hlavu hodím masku, na nohy ploutve a připnu si pás se závažím. No a jak teď do vody? Není to tu jako v Cairns, kde byla voda klidná v podstatě bez vln a do vody jsme skákali z rampy. Tady bylo vše úplně jinak... Kapitán mi vysvětluje, že se musím do vody svalit z boku lodi. Povedlo se! První úkol jsem zvládl a neutopil se. Ve vlnách čekám na Buddyho Pepču a jakmile ke mně dorazí tak se domlouváme na tom, že se nebudeme pouštět do žádných velkých akcí, protože toto je opravdu úplně jiné kafe a moc z toho dobrý pocit nemám. Když se podívám pod sebe tak dno vůbec nevidím...

Jdeme pod vodu! No kdyby to bylo tak jednoduché! Po vypuštění veškerého vzduchu z BCD stále plavu na hladině. Mám totiž málo závaží. Vracím se proto k lodi a žádám nějakou zátěž. Tu dostávám, ale po následném neúspěšném pokusu se vracím pro další. Vlny se mnou mlátí o loď a já doufám, že už se brzo dostanu pod vodu, kde bude větší klid... Druhé extra závaží konečně zabírá a s Pepčou se ponořujeme ke dnu. Metry přibývají, ale dno furt ne a ne vidět... Jsem z toho trochu nervózní, protože nám kapitán řekl, že by mělo být pod lodí tak okolo sedmnácti metrů. Po chvíli jsme konečně na dně, v hloubce slibovaných 17 metrů. Viditelnost je maximálně dva metry, což je docela na nic. Nastavujeme si s Pepou kompas a vydáváme se po dně v nastaveném směru. První věc, kterou pod vodou nacházíme, je igelitová taška... Super, ale kde jsou nějaké ryby? Viditelnost je pořád k ničemu takže si snažím náladu zlepšit alespoň tím, že mě díky tomu třeba nenajde žralok. S Pepou plaveme bok po boku a odměnou za trpělivost jsou dva menší rejnoci, kteří se před námi vynořují z písečného dna. To je však vše co se po dobu ponoru naskytlo našim očím... Po kontrole vzduchu a zjištění, že už ho moc nezbývá tak se s Pepou začínáme vynořovat. Jelikož jsme byli ve větší hloubce (já dokonce ve 21,2 metrech...), museli jsme strávit 3 minuty v hloubce pěti metrů, abychom pak nemuseli podstupovat dekompresi. Jakmile tuto zastávku přečkáme, po 21 minutách pod vodou se vynořujeme. Ale sakra kde?!? Asi se nám díky silnému proudu podařilo dostat k Tasmánii. 

Vlny s námi melou a my nevidíme loď... Koukáme kolem sebe a až po půl minutě v dálce zahlédne Pepa naši loď. K ní nás čeká pěkná štreka... Snažíme se získat si pozornost kapitána, aby pro nás přijel. To se nedaří... Začneme tedy plavat proti proudu k lodi. Začínám už být docela vyčerpaný a žaludek začíná z těch všech vln také zlobit. Zhruba po třech minutách plavání si nás kapitán všímá a jede pro nás. První pohled, který se mi naskytne je Dominika jak "krmí rybičky". Mořská nemoc to je sviňa... Já se z posledních sil škrábu po úzkém žebříku na loď a zbavuji se závaží a láhve. Vyzvedáváme poslední potápěče – Eda se Svěťou a všichni jako "přešlí mrazem" usedáme a těšíme se na pevninu. Čeká nás tedy ještě jednou adrenalinová cesta ve vlnách k pláži... To s vypětím všech sil přežíváme a dostáváme se k pláži. S díky sdělujeme kapitánovi, že jeden ponor stačil. Pod vodou nebylo nic vidět a kvůli tomu nic zase podstupovat jízdu ve vlnách odmítáme. 

No tak teď už jde ten smích ztuha:

Buddy a buddy – I já připojuji křečovitý úsměv:

Edinko také nesmí chybět:

Dohrabeme se k autům a rozvalíme se na trávníku, líčíme si zážitky a rozhodujeme se, že druhou láhev s kyslíkem využijeme na průzkum sítě, která je kolem mola na Balmoral Beach. Holky už další ponor odmítají a tak pouze čtveřice statečných se po více než hodinové přestávce opět vydává pod vodu. No pod vodu, maximální hloubka byla čtyři metry... To jsme mohli rovnou šnorchlovat... Viditelnost však je tak půl metru, a co chvíli se pod vodou s Pepčou hledáme. I přes to všechno zde konečně vidíme nějaký život. Hejna různobarevných rybek, ježky a Edo s Tomášem dokonce zahlédli mořské koníky. Jelikož máme s Pepou ještě dost vzduchu a kolem mola jsme již vše viděli, rozhodujeme se, že se zkusíme ponořit ještě u útesu na okraji pláže. Cestou tam nás to však přestane bavit a potápění ukončujeme předčasně.

My už s váma rozhodně nepůjdeme!:

Edo musel zastoupit mého buddyho a pomáhá mi s výstrojí:

A jsem připraven:

Tak a teď do čtyřech metrů:

Vracíme se k autům a shazujeme ze sebe vybavení. Já si dávám spršku, abych byl zase za čistínka. Po nabalení věcí se přesunujeme do prodejny Frog Dive, kde zapůjčené vybavení vracíme. Dozvídáme se, že jelikož jsme nevyužili druhého ponoru z lodi tak že se ho můžeme 19. dubna znovu zdarma zúčastnit. No to ještě uvidím... Jdeme ještě na obědovéču k Indům a poté se již přesunujeme k domovu. Tím naše potápěcí neděle končí.

Pro dnešek stačilo:

Někdy příště:

Toto potápění byla úplně jiná káva. Velikánské vlny, nic nebylo vidět, žádné zabezpečení na lodi a nebyl tak prostor pod vodou pro žádnou chybu. Pro nás čerstvé držitele certifikátu to byla pěkná škola a ukázalo se, že se máme ještě hodně učit... 

Páček 

10.04.2009
Formule 1

Předminulý týden jsem vyrazil s kamarády do Melbourne na Velkou cenu Austrálie. Formule jsem doposud sledoval pouze v televizi a tak, když se naskytla příležitost vyrazit do Albert Parku, neváhal jsem. Tedy samozřejmě za podmínky, že si na to vydělám. Jelikož jsme na cestu do Melbourne zvolili jako dopravní prostředek auto, nebyla nouze o zážitky... 

27. 3. 2009 – pátek

Vstávám po večerní pařbě ve Steynu jako vždy ztuha, ale nemusím se hnát, protože máme vyrážet až kolem oběda, kdy se zapůjčeným vozem přijede Pavel. Jediným mým úkolem je se nějak rozumně zabalit. Výsledný produkt však předčí mé očekávání. Věcí mám jako bych jel na týden. No jo, ale co když se vše bude hodit....

Odjezd se nakonec posunuje až na jednu, kdy přijíždí Pavel s téměř novým Nissanem X-Trailem. Posádku vozu kromě Pavla a mě tvoří ještě Marcela s Edom. Naházíme zavazadla do kufru a následně si rozdělíme místa ve vozidle. Ještě Edovo poslední rozloučení s Veronikou a můžeme vyrazit. Edo s sebou bere GPS a nastavuje optimální trasu do Melbourne. Ta prozrazuje, že na místo určení nás čeká 899 kilometrů a 9 a půl hodiny cesty. No pěkný...

Tak a vrať se mi Edinko v pořádku:

Mizíme ze Sydney:

První zastávku máme velice brzy. V půjčovně je nutné dopsat jména dalších řidičů a tak se tam zastavujeme. Mezitím co já s Edou zapisujeme naše iniciály do formuláře půjčovny, Pavel si ještě jede domů pro věci na cestu. Po vyřešení všech povinností nám už konečně nic nestojí v cestě opustit Sydney. Sydney projíždíme bez nějakého zásadního problému a po necelé hodině "frčíme" stodesetikilometrovou rychlostí po Hume Freeway. 110 kilometrů v hodině je maximální povolená rychlost v Austrálii na dálnici, narozdíl od České republiky tu tuto "maximálku" dodržuje 99 % místních řidičů, a to i přesto, že tady má téměř každý výkonné auto...

Na Hume Freeway:

Melbourne je ještě sakra daleko...:

Větrníky nad Hume Freeway:

Obvyklý obrázek na Hume Freeway:

Dodržování předpisů však není náš případ... Po zhruba dvou a půlhodinách převezme po Pavlovi řízení Edo a žene našeho Nissana na místní poměry docela zostra. To nenechá chladnou místní "Kobru 11" a než se nadáme, máme za zády osmiválec Holden Commodore dálniční hlídky. Edo zastavuje a přitom přemýšlí kolik tak asi musel jet... Za chvíli u jeho okénka stojí policista, který nás informuje, že je rozhovor natáčen na kameru a také nahráván. Požaduje po Edovi doklady a sděluje mu, že jeho rychlost byla 139 km/h... S doklady odchází zpět do svého auta a my přemýšlíme jak policistu obměkčit... Zhruba po pěti minutách se vrací zpět a Edovi věnuje mu pokutu za rychlou jízdu ve výši 243 dolarů... Snaha o slevu či odpuštění výmluvami, jako např. chudý studenti nebo ještě lepší: u nás se na dálnici jezdí 130 km/h, atd. na policistu samozřejmě nezabírají a sděluje, že kdyby jel Edo o kilometr více tak by ho stál přestupek 620 dolarů... Poté co se Edo zeptá kolik nás ještě po cestě čeká hlídek a následné odpovědi, že pekelně moc, se atmosféra uvolňuje. Policista se ptá, kam jedeme a docela si pěkně "pokecáme". Po této "kulturní vložce" se po další část cesty ve voze dostane konečně ke slovu tempomat a nastavení na plus mínus 110 km/h.

Edo a dáreček:

A má vyděláno:

Cesta dále probíhá bez problému. Při západu slunce se dostáváme do Holbrooku, kde se s Edom střídám za volantem. Zajímavostí v tomto městě pro mě byla ponorka HMAS Otway, která se vynořila vedle silnice v místním parku. Tato ponorka byla zakoupena od Australského námořnictva a nyní "kotví" ve vnitrozemí, v Holbrooku. Poté mě čeká přibližně 300 kilometrů jízdy a naši páteční cestu zakončujeme v jedenáct večer asi 60 kilometrů od Melbourne. Tam sjíždíme z dálnice a hledáme vhodné místo k přespání. Jezdíme po venkově, až nakonec Pavel najde místo mezi pastvinami. Co se kolem nás konkrétně nachází, se však dozvídáme až druhý den ráno za svítání... Pavel s Marcelou začnou stavět stan a já s Edom si připravujeme ležení v autě. Okolo dvanácté naše obě skupinky usínají a já, zachumlaný do spacáku doufám, že na nás nikdo nepříjde...

Krajina v New South Wales:

Sluníčko nám začíná zapadat:

Kde se vzala tu se vzala, v Holbrooku se znenadání vynořila ponorka:

Nekonečná rovina v noci:

28. 3. 2009 – sobota

Během náročné noci, kdy spánek nebyl zrovna nejpohodlnější, se budím zimou okolo sedmé hodiny, přes zamlžená okna nevidím ven. Když se vysoukám ze spacáku a vylezu z auta tak vidím kolem našeho ležení asi padesát klokanů, kteří si nás prohlížejí. Tolik klokanů jsem na jednom místě ještě neviděl, než jsem je však stačil vyfotit tak mi bohužel foukli... Venku mohlo být tak pět stupňů, na trávě jinovatka a slunce právě začalo vycházet. Úplná idylka. Po prohlídce blízkého okolí zjišťuji, že se nacházíme u vjezdu na pastvinu, kousek od stodoly. Protože se nechceme potkat s nějakým farmářem tak se snažíme náš tábor co nejdříve sklidit, provést nejnutnější hygienu a zmizet. Po vyčištění zubů naskakujeme do vozu a Edo ještě se zamlženými okny nás odváží do Melbourne. Po cestě ještě potkáváme naši klokaní skupinku, a to když se nám rozhodne přeskákat silnici, naštěstí jsme stihli zabrzdit...

Slunce se začíná probírat...:

...stejně tak i Pája:

Idylka u stodoly:

Ranní zátiší:

Ještě vyčistit zuby...:

...a můžeme se vypařit:

Klokani nás krapet zbrzdí:

Kam teď?:

Do ještě ospalého Melbourne dorážíme něco po osmé hodině a snažíme se dostat co nejblíže závodnímu okruhu. Díky GPS navigaci a téměř nulovému provozu to jde snadno. První naší zastávkou je kavárna, kde si dopřáváme vydatnou snídani a kafe na probrání. Poté řešíme, kde necháme auto. Kousek od kavárny nacházíme uličku Little Finlay Street, kde se nám naskytne jako na zavolanou volné místečko, akorát pro náš vůz. Žádné zpoplatnění, parkovat zde můžeme, k závodišti do deseti minut, prostě super. Skvělé také je, že naše auto má SPZ ze státu Victoria takže nebudeme tak moc nápadní. Zde se převlékáme ze "spacích" oděvů do denní róby a následně vyrážíme k závodišti.

Vítejte v Melbourne:

Zajímavý skorotunel:

Southern Star Observation Wheel:

Melbourne za rozbřesku:

Tak co si dáme?:

Naše parkovací místečko:

K závodnímu okruhu dorážíme chvíli před jeho otevřením. V přilehlých pokladnách kupujeme základní vstupné, které je platné od čtvrtka do neděle a bylo ze všech variant pro nás nejvýhodnější. Stoupneme si do fronty a čekáme na 10:30, kdy se brány otvírají. Za chvíli jsme tam. Kupujeme program a poté následujeme zkušeného Pavla, který už v Melbourne na formuli byl. Procházíme kolem okruhu a snažíme se dostat do boxů. Bohužel u jednoho ze vstupů nám ochranka sdělí, že takovou možnost na naše vstupenky nemáme... Zejména Pavel je zklamaný, protože se posledně do boxů dostal a prý na stejné vstupné. Procházíme tak alespoň boxy závodních vozů, které se účastní doprovodných závodů. Těmi jsou kromě jízdy historiků také Pohár historických formulí o objemu 5 litrů, Pohár Mini Cooperů, Šampionát formule Ford, závod Aussie Racing Cars (což byla zvláštní malá auta, která měla hodně výkonný motor), australský šampionát GT a ještě v Austrálii velice populární šampionát cestovních vozů V8 Supercars. Míjíme tak třeba nadupané vozy Porsche, Lamborghini, Aston Martin, Fordy či Holdeny. 

Rychle pro lístky...:

...a potom do řady:

Uvnitř areálu:

Historické monoposty pro závod formulí do 5-ti litrů:

Porsche:

Aston Martin:

Už netuším co to bylo za dělo:

Dodge Viper:

Lamborghini Galardo:

Mini Cooper:

Holden Commodore – V8 Supercar:

Ford – V8 Supercar:

Safety car – prozatím v garáži:

Dvojsedadlová formule Minardi:

Něco z areálu:

Pohled na Melbourne z areálu závodiště:

Po prohlídce vozového parku se nám ani nevím jak podaří projít jednou kontrolou a najednou se ocitáme poblíž Media centra, právě ve chvíli kdy se začínají sjíždět piloti formule 1. Zastihneme zrovna Nico Rosberga, který se podepisuje rozvášněnému davu. Protože moc nevidíme, zkoušíme štěstí ještě jednou a dostat se dále, a to až za zídku, která dělí fanoušky od jezdců. Vedle je totiž vstup, kterým se dostávají držitelé VIP karet k Media centru a do boxů. Volíme taktiku, že se musíme přidat k velké skupině držitelů těchto karet, a že nás pak nestihnou zkontrolovat. Za chvíli tak činíme a přidáváme se ke skupince oblečené do týmového oblečení Renault. Přes ochranku úspěšně procházíme a poté máme mnohem lepší výhled na přijíždějící jezdce. Vidíme tak zblízka Rubense Barrichella. Ač je místo perfektní na sledování jezdců není příliš dobré pro nás, protože již z něho není další šance dostat se dále a hlavně  jsme zde velice nápadní. Na krku nám nevisí VIP vstupenka, a ti kteří ji mají pouze kolem nás projdou do přilehlého baru (kde je opět kontrola) a přejít k Media centru kolem jezdců by byla sebevražda. Začínáme tak po chvíli na našem místě vypadat velice podezřele pro ochranku a tak radši odejdeme se ctí, než aby nás někdo vyvedl za límec.

Jediný z fotografických úlovků – Nico Rosberg ze stáje Williams:

Přesto se stále držíme v zóně, kam se normálně s naší vstupenkou nedostaneme, přecházíme tak trať nadchodem a ocitneme se u stánků s týmovým oblečením jednotlivých týmů. Zde získáváme od hostesek Vodafonu přívěšek na krk s držákem na vstupenku. Rázem si připadáme mnohem lépe a vypadáme podobně jako ostatní diváci v této zóně. Procházíme kolem stánků s občerstvením, až se dostaneme k tribuně pojmenované po závodníkovi Fangiovi, která leží naproti boxům. U vstupů na tribuny stojí vždy po jednom kontrolorovi vstupenek. Narážíme však na jeden vstup kde jeden z kontrolorů zrovna vysvětloval divákům na mapě, kam se mají dostat. Nevěnoval tak pozornost vstupu. Velím k nenápadnému proklouznutí na tribunu. Než se však celá skupina rozhoupe tak na sebe zřejmě upozorníme, protože i když se na tribunu dostaneme a dokonce si i sedneme tak za námi přichází kontrolor a chce vidět naše lístky... Tím skončilo naše krátké působení na tribuně a putujeme zpět pod ní. Naštěstí se vedle ní nachází malá tribunka, kde nás nikdo kontrolovat nebude. Zrovna začíná poslední trénink a mám tak poprvé možnost zahlédnout monoposty v akci. No zahlédnout, kolem mě prolétne spíš šmouha a neskutečný řev. Jsme tu tak patnáct minut a potom Pavel velí k přesunu, abychom si mohli najít vhodné místo na kvalifikaci.

Zde si můžete zakoupit týmové oblečení všech stájí:

Fanoušci Ferrari:

Naše minitribunka...:

...a pohled z ní na boxy. Schody vedle jsou na tribunu, na které jsme se moc neohřáli...:

Renault:

Toyota:

Tak jsme tady!:

Za chvíli opouštíme "uzavřenou" zónu a procházíme za probíhajícího tréninku podél trati. S jeho skončením se snažíme najít něco k snědku. Při této činnosti narážíme na miniareálek "festivalu" Sidetracked, který leží hned u trati na velice atraktivním místě. Po zaplacení vstupného se dostáváme do areálku a za zvuků elektronické hudby a popíjení pivka posléze sledujeme kvalifikaci na zítřejší závod. Zde si poprvé užívám formule, protože je vidím, ne jen jako šmouhu. Po skončení kvalifikace se s přibývajícím alkoholem čím dál více začínáme oddávat rytmu hudby. Akce bohužel končí o půl deváté. My jsme však rozjetí a nemáme náladu končit večer tak brzy.

GP Brawn následován Mclarenem:

I na trénink bylo vcelku nabito:

Toyota:

Naše útočiště – festival Sidetracked:

Pohodička u pivka:

Z areálku můžeme sledovat kvalifikaci – Ferrari v akci:

Red Bull:

Milé hostesky...:

...a naše "čisté nožky":

Po provedení večerní hygieny (umytí nohou na záchodě v areálu) se začneme přesunovat z okruhu k autu kde na sebe hodíme nějaké to společenské oblečení a po vydatném navonění si chytáme taxík a vyrážíme do Melbournské Chapel Street, což je něco jako Stodolní ulice v Ostravě. Zde nás opět vede Pavel a snaží se najít klub, kde se bude hrát Psychedelic trance. Prý tam bude největší zábava. Mně je to vcelku jedno, hlavně chci někde zakotvit. Po několika marných pokusech se ocitáme v jednom z klubů, který však po čase nesplňuje taktéž Pavlovi představy. Po dalších neúspěšných zastávkách se vyčerpaní rozhodujeme vrátit k autu a přečkat v něm noc. Taxíkem se dostáváme zpět a okolo jedné hodiny, zavrtaní do spacáků, usedáme k spánku. Pavel na místě řidiče, Edo jako spolujezdec, Marcela vpravo vzadu a já na levé zadní straně. No snad usnu...

29. 3. 2009 – neděle 

V neděli se budíme celí rozlámaní okolo osmé hodiny. Moc jsme se nevyspali. Okna jsou opět zamlžená, ale tentokráte nás kryjí před sousedy, kteří okolo nás venčí psy. Řešíme, co budeme dělat do startu závodu. Navrhuji, že bychom mohli zajet na St. Kilda, Beach, kde bychom se mohli konečně po dvou večerech vykoupat, abychom zase pěkně voněli. Nápad je odsouhlasen a ještě zalezlí do spacáků se autem vydáváme na pláž.

Jedeme se umýt:

Když dorazíme na místo tak se vydáváme na obhlídku pláže, která je zatím liduprázdná. Někteří z nás si alespoň umyjí nohy v moři a poté se vydáváme na snídani do blízké kavárny, kde jsme prvními hosty. Tam si objednáváme stejné menu jako v sobotu, a to míchaná vajíčka se slaninou. Po příjemně stráveném posezení se rozhodneme nabrat síly do lázní, které jsou hned vedle kavárny. Tam na nás čeká 25 metrů dlouhý bazén se slanou vodou a ještě malý bazén s horkou slanou vodou a masážními tryskami. Je to úplná paráda se po dvou náročných nocích takto zrelaxovat a prohřát. Strávíme zde přibližně hodinu a půl a okolo dvanácté hodiny lázně, jako znovuzrození, opouštíme. Na parkovišti necháváme ještě vyschnout stan a další vlhké věci, čímž způsobujeme trochu dopravní kolaps. Sluníčko však už pořádně peče takže jsou věci brzo suché a tak za chvíli mizíme.  

Ranní meditace na St. Kilda Beach:

Liduprázdno:

Nohy nejdříve předepereme v moři...:

...abychom poté koupel dokončili pod sprchou:

Maximální relax v lázních:

Edo si i zacvičil:

Zahříváme se ve čtyřiceti stupních:

Sušení našeho vybavení:

Náš vůz se nám opět daří zaparkovat do naší uličky a než vyrazíme na závodiště tak ještě v obchůdku doplňujeme potraviny a nápoje, abychom byli na závod připraveni. Na okruhu, už je sakra plno. Následujeme Pavla, který nás vede na místo, ze kterého sledoval závod posledně. Je to zajímavé místo, kde musí jezdci z velké rychlosti brzdit do pravé zatáčky a na ní hned navazuje zatáčka levá. "Divácký val", ze kterého je možné tuto část tratě sledovat je však beznadějně zaplněn. Snažíme se najít nějaké volné místečko pro naši skupinku. Po několika minutách se nám to daří a obsazujeme plac o rozměrech asi 1x1,5 metrů. Sledujeme z něj doprovodné závody a čekáme na hlavní závod. Abychom si také zkrátili čas do páté hodiny, vyrážím s klukama na obhlídku vrtulníků a vytuněných aut, které jsou vystaveny poblíž našeho místa. Po prohlídce vystavených mašin se vracíme zpět a čekáme na start, do kterého zbývají poslední minuty.

Jdeme na to nejlepší místo:

Hm, vypadá to tu hezky, ale je tu nabito:

Fanoušci Jensona Buttona:

Doprovodný závod – Australian GT:

V8 Supercars:

Konečně jsme našli plácek pro nás:

Na obhlídce – historik:

Něco z tunningu:

Pekelný Land Rover Defender.

To je snad ze stíhačky...:

Blackhawk:

Tygří letka:

Ještě proběhne akrobacie tryskáče McDonnell Douglas F-18 Hornet, nízký průlet Beingu 747 Jumbo Jet od australských aerolinií Quantas a po národní hymně se jde na to! Samotný závod probíhá velice zajímavě a daří se týmu GP Brawn, který si získal moje sympatie. Jeho vítězství je oceněno velkým potleskem. Po závodě jsem mírně nedoslýchavý od řvoucích motorů, ale stálo to za to. Jakmile projede auto, které otevírá trať tak se na ni vydáváme a spěcháme po ní k našemu autu. Na trati si vezmu na památku kousek gumy z pneumatiky a po cestě ještě potkáváme monoposty, které do cíle nedojeli a jsou vezeny na odtahovce.

Blackhawk v akci:

akrobatická skupina australské armády na turbovrtulových strojích:

F-18 Hornet

Boeing 747 Jumbo – byl to docela nářez když nám přeletěl nad hlavami:

Po všech těch letadlech a vrtulnících je již závod v plném proudu:

Radost Jensona Buttona po vítězném závodě:

Jenson Button na stupních vítězů, alespoň zprostředkovaně:

A jsme na trati:

Vezeme vám vraky:

Dav se žene k východu:

Zatoulaná divačka:

Spolujezdec:

Naše skupina:

Okolo půl osmé jsme zpět u auta a bez jakéhokoliv zdržování se vydáváme na cestu domů. Opět je před námi 899 kilometrů, které tentokrát odjedeme jenom za tmy... Za Melbourne se zastavujeme na jídlo a pak už jenom hltáme kilometry. Náročnou cestu nakonec zvládáme bez větších potíží a v 5:40 se objevujeme před naším domem. Já padám do postele, Marcela taktéž, jen Edo v šest vyráží do práce... Vůbec mu nezávidím.

Startujeme. Pěkná štreka před námi:

Na Melbourne se začíná snášet tma:

Vyčerpaní, ale doma:

Jak tento výlet na závěr zhodnotit? Jedině pozitivně. Jeli jsme skvělá parta a myslím, že jsme si to pěkně užili. Příští rok bychom to mohli zase zopakovat.

Mějte se fajn a zatím páček

1.04.2009
Jde se na rugby - Waratahs vs Crusaders

Spolubydlící Ivce přijeli před více než měsícem brácha Miro a kamarád Mišo. Předminulou sobotu jsem měl volno v práci a s klukama jsem se domluvil, že den využijeme k výletu a poté, že vyrazíme na rugbyový zápas...

21. 3. 2009 – sobota

S klukama máme domluvený budíček na půl devátou. Po skvělé snídani vytvořené Mišom se lehce po deváté hodině vydáváme z bytu a po doplnění důležitých zásob na Wharfu vyrážíme na Manly Scenic Walkway. Počasí nám přeje a hodně mi připomíná to, v jakém jsem tuto stezku šel v prosinci. Narozdíl od mého výletu se zastavujeme na Reef Beach, kde po chvíli váhání s Mišom vyrážíme šnorchlovat. Další zastávku, tentokráte obědovou, si dáváme na Castle Rock Beach. Poté naše putování zakončujeme na Clontarf Beach kde se opět vyčvachtáme. Po chvíli relaxu se s poklusem přesunujeme na autobus a ve tři hodiny opouštíme Spit Bridge. Po příjezdu na Manly Wharf spěcháme domů, kde si dáváme rychlou sprchu.

Ve čtvrt na pět už sedíme na Ferryně a přesouváme se na Circular Quay. Tam doplňujeme energii "meníčkem" v McDonaldu a poté nasedáme na vlak směr Lindcombe kde přesedáme na další, který nás po celkově hodině a půl cesty přiváží do Olympijského parku. Tam konečně vidíme větší počet fanoušků klubu Waratahs. Cestou se nám totiž začala zvětšovat obava, že na zápas moc lidí nepřijde, protože je to jiný typ ligy, která není mezi Australany tolik oblíbená. Tuto obavu v nás prohloubil zejména Pavel, který nám sdělil, že to bude o ničem a je blbost na tento zápas vůbec jít, prý tam budeme sami...

Teď na chvíli odbočím a krátce přiblížím jak je to tedy s nejvyššími rugbyovými ligami v Austrálii. Naleznete zde National Rugby League (NRL) – ta je nejvyšší profesionální ligou v Austrálii a tato sezóna je 101 v historii ligy. Skládá se z šestnácti týmů (15 z Austrálie a 1 z Nového Zélandu), má největší fanouškovou základnu v Austrálii s čímž souvisí i nejvyšší sledovanost ze všech sportovních odvětví a také prodej týmového oblečení. Na druhé straně se v Austrálii hraje šampionát Super 14, což je největší rugby svaz fotbalových klubů na jižní polokouli. Jedná se o takový nadnárodní šampionát, který se skládá ze čtyř týmů z Austrálie, pěti týmů z Nového Zélandu a pěti týmů z Jižní Afriky. Soutěž byla založena v roce 1996 a do roku 2005 ji hrálo 12 týmů, od roku 2006 je to 14 týmů. Tím, že je soutěž složena z týmů z různých států (velké vzdálenosti zejména do Jižní Afriky, časový posun při vysílání zápasů) nemají tyto týmy zdaleka takovou fanouškovou základnu jako týmy v NRL...

My se chystáme na zápas Super 14... Tato informace nás však neodradila a nejvíce nás přitahoval fakt, že shlédneme zápas na Olympijském stadionu, navíc se mělo jednat o reprízu finále z loňského roku, kdy se taktéž setkali naše týmy, a to tým Nového Jižního Walesu (Waratahs) a tým z Nového Zélandu (Crusaders). Tak snad tam bude slušná návštěva...

U okénka si kupujeme lístky, původně zamýšlené Premium už nejsou tak bereme zavděk nejlepšími možnými, a to zlatými. Lístky si kupuji na studenta, když se prokazuji ISIC kartou. Kluky se snažím také protlačit na studentské vstupné, ale slečna za přepážkou chce vidět kartičky potvrzující studium. Miro z peněženky vytahuje slovenský řidičák, který má formát a podobně zelenou barvu jako ISIC karta. Když jím zamává před okýnkem, tak slečně evidentně zelená barva stačí a vystavuje dalšího studenta. Jediným kdo jde za dospěláka je nakonec Mišo.

Olympijský stadion v sobotním podvečeru:

Přiletělo UFO – olympijský oheň tentokráte bez chrlení vody:

Pod olympijským ohněm naleznete jména všech medailistů z roku 2000 – naleznete tu Štěpánku...:

...a pro slovenské přátele třeba bratry Hochschornerovi:

Po koupi lístků se přesunujeme do Tah Baru, který ležel před stadionem, tam si dáváme po pivku Tooheys a pak se již přesunujeme plni očekávání na stadion. Tam se vybavujeme pivem a něčím k jídlu. Od sympatické hostesky získáváme něco k fandění a usedáme do 34 řady v severozápadní části stadionu. Do zápasu zbývá asi dvacet minut a ochozy jsou vcelku poloprázdné. Doufáme však, že se situace zlepší... O půl osmé začíná slavnostní zahájení zápasu, kdy se na hrací plochu z útrob stadionu vyřítí hráči obou týmů. 

Vyrážíme do baru...:

...a po osvežení jsme již u brány:

Na fandění jsme také náležitě vybaveni takže zápas může začít:

Ochozy zatím zejí prázdnotou...:

Logo Waratahs na největší obrazovce na jižní polokouli:

Maskot Waratahs – Tah man, mně osobně se moc nelíbil...:

První minuty zápasu jsme si připadali jako v kostele jaké bylo ticho, a to už se stadion slušně zaplnil (nakonec se tam sešlo 32 469 platících diváků)... Postupem času a možná i s přibývajícím množstvím alkoholu, se atmosféra začala vylepšovat. Místy mi však přišlo, že je zde více slyšet "přespolní" fanoušky hostů. My, jelikož jsem v podstatě o hře rugby neměli žádnou páru, se snažíme ze hry vyčíst, o co vlastně jde. Docela se nám to daří a ke konci zápasu se již zapojujeme do hlasitého hodnocení hry, zákroků a podobně. Zápas se však pro domácí nevyvíjí příliš dobře a tak ani naše fandění nepomůže k úspěchu. Konečný výsledek 17:13 pro hostující Crusaders je zklamáním...

Pro podpoření atmosféry jsme museli zvýšit hladinu alkoholu:

Ochozy už jsou o poznání plnější:

Tak co, budeme kopat? (modří – Waratahs, červení – Crusaders):

Kopou Crusaders:

A radují se ze třech bodů:

Tlačenice:

Po zápase se jako v celém dni snažíme rychle dostat na vlakovou stanici, kde se nám na poslední chvíli podaří nasoukat do přeplněné soupravy. Máme to štěstí, že nás vlak veze až na stanici Central, tam máme možnost snadněji sehnat vlak na Circular Quay. Za chviličku se tak stane a my se ocitáme velice rychle u mola, kde poprvé v tomto dni k naší smůle zjišťujeme, že nám Ferryna ujela. Čtyřicet minut čekání si krátíme procházkou k opeře a já se snažím pořídit nějaké noční fotky. 

Noční Olympic Park:

Olympijský stadion svítící do tmy: 

Opouštíme místo činu:

Na stojáka ve vlaku:

Noční pokusy – opera:

Harbour Bridge:

Circular Quay se svými mrakodrapy:

Okolo půlnoci dorážíme na Manly a následně doprovázím kluky na párty, která se koná na stejném místě jako silvestr – na střeše nad Manly "Václavákem" (loučí se totiž kamarád Tomáš, protože se vrací na Slovensko). Já, jelikož jsem po celém dni unaven a navíc mě další den čeká náročná šichta v Juice baru, jdu raději domů...

Tento den byl velice nabitý, zvládli jsme toho hodně. Jsem moc rád, že jsem s klukama vyrazil na Rugby, a že se tam nakonec sešla docela slušná návštěva. Příště budu muset vyrazit na zápas domácích Manly Sea Eagles, abych věděl jak vypadá atmosféra na zápasech NRL.

Mějte se moc hezky a příště zase o sportu, tentokráte motoristickém...     

25.03.2009
Mardi Gras 2009

V sobotu 7. března se v Sydney konal závěrečný průvod, který byl zakončením světově proslulého festivalu gayů a lesbiček – Mardi Gras. Ten se koná od konce února do začátku března. Součástí tohoto festivalu je karneval, různá divadelní představení, filmový festival. Celá akce vrcholí již jednou zmiňovaným průvodem po ulici Oxford Street.

Předchůdcem tohoto festivalu byl v roce 1978 protestní průvod homosexuálů, na který zaútočila policie. Ze zhruba dvou tisíc účastníků bylo 53 násilně zatčeno. Poté po několik měsíců následovaly protesty a další zatýkání, což vyústilo ve vydání zákona, který upravoval, za jakých podmínek může být uskutečněna demonstrace.

Od roku 1979 se Mardi Gras čím dál více rozšiřoval až do dnešní podoby, kdy je neodmyslitelnou součástí Sydneyského života. Je významným zdrojem příjmů, protože do Sydney kvůli němu přijede nejvíce turistů než na kteroukoliv jinou akci.

Já se vydávám na tento závěrečný průvod po práci. Na Ferryně potkávám část mých spolubydlících, kteří mají stejnou cestu jako já. Ve městě se potom potkáváme se zbytkem naší velké skupiny a pod vedením Pavla se snažíme dostat co nejrychleji k Oxford Street. Průvod začíná v 19:45 a my dorážíme akorát na čas. Bohužel nás vítá asi pětimístná řada přihlížejících, kteří navíc využívají různých bedniček či židlí aby viděli co nejvíce. To nás nutí, abychom se přesunuli davem lidí dále po směru průvodu až téměř ke konci trasy. Zakotvujeme naproti čerpací stanici Shell, kde jsou pouze dvě řady. Tam sleduji s ostatními přibližně dvouhodinový průvod plný alegorických vozů, dunící hudby a pestrobarevných účastníků. Dle informací se průvodu zúčastnilo téměř 10 tis. účastníků a něco přes 300 tis. přihlížejících. Přemýšlím, že si pro příští rok připravím nějakou masku a zúčastním průvodu. To abych si ho více užil.

Abyste si udělali představu o tom, co se sobotního večera v Sydney odehrávalo, přikládám několik fotografií.

Sydney Tower v podvečer: 

Katedrála Sv. Marie:

Zastavte se u nás v klubu:

Dereme se davem:

Kočky na rozpálené plechové střeše:

Pobřežní hlídka v akci:

Diskotéka:

Thajská královna:

Fotečka pro Simonu – další kravky do sbírky:

Čas od času se nám nad hlavami objevil ohňostroj:

"Dominátor":

Alegorický vůz:

Ukázali se tu andílci...:

Přišli i kněží...:

...a zastavil se i jejich nejvyšší. Z bezpečnostních důvodů samozřejmě v papamobilu:

Disco faraonů:

Trocha tance u tyče:

Nesměl chybět ani Kohn s Roubíčkem:

Něco z úborů:

Bubeníci:

Čápi:

Odehrála se nám tu i svatba:

Byl tu i Jaroslav Čejka...:

...a sestřičky:

Obvyklý "pařící" úbor:

klidně může vyrazit do opery:

Chlapci se setkali s peklem:

Průvod Mardi Gras byla zajímavá přehlídka svobody a volnosti. Škoda, že foťák nedokázal zachytit více... Doufám, že se vám přesto malá ochutnávka líbila. Mějte se moc hezky a přeji vám pěkný den. 

20.03.2009
Pěší výlet z Bondi Beach na Maroubra Beach

Po návratu z Cairns jsem po dnu stráveném v práci vyrazil v neděli 1. března na další z pěších výletů po plážích, tentokráte po jižních... Předpověď na neděli vypadala dobře a slibovala sluníčko s teplotami přes 25 stupňů, že bych se vykoupal? 

Se Zuzkou Vlkovou se v sobotu domlouvám, že se sejdeme v deset hodin na železniční stanici (vlaky zde fungují podobně jako metro akorát ne v tak krátkých intervalech) Bondi Junction. V neděli se tam také potkáváme a já si jdu nejdříve koupit do přilehlého nákupního centra něco k snídani. Tentokráte bude sladká, kupuji si doughnuts (koblihy, kterými se hrozně rád živí Homer Simpson). Po nákupu se vracíme zpět na stanici, kde si bereme autobus a tím si zkracujeme cestu k pláži Bondi Beach.

Hoří nám Opera...:

...a nebo spíš město?:

Po krátké cestě autobusem se ocitáme na startu naší trasy, pláži Bondi Beach. Ta je nejpopulárnější a nejslavnější pláží v Sydney (současně prý i v celé Austrálii). Pláž je asi kilometr dlouhá a každoročně ji navštíví statisíce návštěvníků. V létě o víkendech zde můžete narazit až na 40 tis. lidí. V roce 2000 byla jedním z dejišť Letním olympijských her. Byl zde totiž vybudován stadion pro plážový volejbal s kapacitou 10 tis. diváků. My se zde poprvé usazujeme a já vytahuji snídani. Během ní se prodralo slunce skrze mraky a udělal se nádherný den. Proto jsem se rozhodl vyzkoušet koupání na tak slavné pláži. Voda byla kupodivu příjemná a tak jsem se pěkně nechal posmýkat vlnami. Po hodince balíme věci a postupujeme dále na Tamarama Beach.

Bondi Beach:

Tak co, mám se vydat do vln?:

Cestou míjíme luxusní komplex budov Icebergs, kde je prý jedna z nejlepších restaurací ve městě, dva bary a nádherný plavecký bazén. Od těchto budov začíná nádherná promenáda, která se klikatí podél pískovcových útesů a nabízí úžasné pohledy.

Bondi Icebergs:

Poslední pohled na Bondi Beach:

Jeden z útesů, který míjí promenáda:

Po chvíli se dostáváme na Mackenzies Point kde jsou perfektní pískovcové útesy, které jsou postupně omílány vysokými vlnami. Děláme zde spoustu fotek a poté nás už vítá malá, ale zato pro mě krásná pláž s přilehlým parčíkem. Ta je sice obklíčena silnicí a okolní zástavbou, ale když jsme na ní byli tak jsem si připadl jako v jiném světě... Nezastavujeme se zde, protože naší další zastávku máme naplánovánu na Bronte Beach...

Sakra, kam teď?:

Pohledy do dáli:

Mackenzies Bay:

Tamarama Beach – malá, ale kouzelná:

K Bronte Beach se přesunujeme po chodníku podél silnice Bronte Marine Dr. Na pláži jsme za chviličku a vítá nás zde taková poklidná atmosféra. Pláž je moc pěkná, opět k ní přiléhá park. Tentokráte vcelku rozlehlý, kde lidé využívají přístřešky na pikniky či barbecue. Rozhodujeme se zde vykoupat v místním Rock Poolu. Byl moc pěkný, nechali jsme se kropit vlnami, které do něj narážely. Voda, ale byla vcelku studená takže jsme v něm zase tak moc dlouho nevydrželi. Když jsme oschli tak nás čekal přesun k další z pláží, a to Clovelly Beach.

Bronte Beach:

Rock Pool na Bronte Beach – místo kde jsme se vyčvachtali:

Krásné útesy...:

...a vlny, které jim nedají ani na chvíli pokoj:

Cestou k další pláži nás promenáda zavedla na hřbitov Waverley. Byl to zvláštní pocit provádět turistiku mezi náhrobky... Každopádně nelze upřít těm, kteří jsou zde pochovaní, že lepší místo k odpočinku si nemohli vybrat. Výhled na oceán, co více si přát... Ještě jedna věc mě zde překvapila, a to že byla spousta náhrobků docela neudržovaná...

Putujeme soutěskou...:

...a najednou hřbitov:

Místo posledního odpočinku s výhledem na oceán:

Po této temnější části procházky se dostáváme do Burrows Parku, který se nachází na výběžku Shark Point. Místní zde mohou využít hřišť místního bowlingového klubu. Když jsem ale koukal na průběh jednoho zápasu tak mi to spíš připomínalo hru Petangue s bowlingovými koulemi – vše se odehrávalo na brilantně střiženém travnatém hřišti. Tak nevím...

Bowlingové hřiště...:

Z parku se dostáváme krátkou chůzí k malé pláži Clovelly Beach, která je posazena v úzké zátoce. Byl jsem však zděšen z toho, jak zde byly vybetovány okraje zátoky. Určitě tím byla zvětšena kapacita pláže, ale vypadalo to na pohled strašně. Jako kdyby to byla spíš přístavní mola... Z tohoto důvodu se zde vůbec nezdržujeme a pokračujeme dále.

Clovelly Beach – betonová "pláž":

Kousek písku zde přece jen naleznete:

Stezka nás vede kolem Gordons Bay, na jejímž břehu jsou vytaženy rybářské lodě. Zdálky tato zátoka vypadá moc hezky, a proto přemýšlíme, že bychom si zde zašnorchlovali (když s sebou tahám vybavení). Při bližším pohledu na vodu nás to ale přešlo, byl tam totiž docela čurbes...

Gordons Bay – z dálky...:

...a z blízky:

Po chvíli se již objevujeme před pláží Coogee Beach, kde se nachází Lázně. Nedalo nám to, abychom se tam zašli podívat. Na místě samotném jsme pak nalezli přírodní "koupaliště", bylo zde vcelku nabito. Poté už jsme se ocitli na pláži. Tato pláž nebyla špatná, ale opět zde na mě bylo až příliš moc betonu... My zde využili Rock Pool ke koupání a po zhruba hodinové přestávce se rozhodujeme, že naši trasu prodloužíme až na pláž Maroubra.

Trocha umění od Coogee Beach:

Lázně se vyskytly u Cooge Beach...:

...a toto je jejich vybavení:

Coogee Beach:

Narazili jsme zde na mini kraba:

Na stezce po chvíli potkáváme matku s dcerou, Čechy, kteří od roku 1991 žijí v Austrálii. Povídáním s nimi nám cesta příjemně utíká a společně přicházíme do městské části nazývané South Coogee. Tam se loučíme a trasa nás potom zavádí do vilové zástavby, kterou musíme prokličkovat, abychom se dostali do Lurline Bay. K ní sestupujeme po strmých schodech mezi dvěma bazény místních vil. V této zátoce byl moc pěkný úsek trasy, když jsem zde pohybovali po kamenech a byly zde vodou vytvořena různá jezírka. Jedno z nich bylo v obležení psů mořských.

Pohled zpátky:

Ostrov Wedding Cake (Svatební dort):

Sestupujeme na Lurline Bay...:

...a už jsme tam:

"Psí" koupaliště:

No tak šup, pojď se taky osvěžit:

O kousek dále se zastavujeme na výběžku Mistral Point kde sedáme na místním útesu a koukáme "do blba"... Bylo to moc pěkné místo, vůbec se nám odtud nechtělo, pohled na vlny byl úžasný.

"Sebevrah" na Mistral Point:

Pohled z Mistral Point – v pozadí Maroubra Beach:

Po chvíli rozjímání se zvedáme a čeká nás již kousek k cíli tohoto výletu, Maroubra Beach. Původní plán se zde vykoupat zůstává nenaplněn, protože začalo od vody více foukat a navíc se trochu zatáhlo. Pláž si tedy pouze krátce prohlížíme a zpět do centra se dostáváme autobusem. Na Circular Quay beru "Ferrynu" a přesunuji se na Manly.

Maroubra Beach:

Putování po jižních plážích bylo moc pěkné. Trasa z Maroubra Beach pokračuje dále po pobřeží směrem k Sydneyskému letišti. Určitě se tím směrem musím vydat, abych to tu dokonale zmapoval. Prioritu však má v nejbližší době co nejdříve "dorazit" trasu na Palm Beach. Doufám, že se mi to brzo podaří, protože podzim se blíží a dělat takové putování bez možnosti se vykoupat (a nezmrznout) není to pravé ořechové.

Mějte se moc hezky a přeji vám všem pěkný nastávající víkend.

10.03.2009
Dovolenka - Cairns, Great Barrier Reef a okolí - den sedmý až jedenáctý

Po pěti dnech strávených pod vodou se druhá polovina dovolené mění na putování ve vypůjčených dodávkách za krásami deštného lesa.

pondělí – 23. 2. 2009

Ráno se budím a vše se se mnou houpe... Léčba nebyla úspěšná. Doufám, že tento stav brzo pomine, protože jsem málem padl ze záchodu. Za minutu deset vracím jako poslední klíče od pokoje a začínáme se domlouvat jaký typ auta vlastně vezmeme. Z původního záměru, že si vezmeme dodávku se spaním pro čtyři měníme rozhodnutí, protože v Cairns není v tuto dobu možné žádnou takovou sehnat. Konečné rozhodnutí tak je, že si půjčíme veselé dodávky z Wickedcampers. Auta si rezervujeme přes backpacker a poté se vydáváme na pozdní snídani.

Okolo půl dvanácté se vydává Edo s Veronikou a Pavel do Wickedcampers, které leží poblíž letiště a po nekonečném čekání přiváží dvě dodávky. Došlo k rozdělení posádek a zavazadel. Dvoumístnou Toyotu obhospodařuje Veronika s Edou, Mazdu (Úžasňákovi) mají na starosti Marcela, Radovan a Jirka, druhou Mazdu (Team America) sdílím já s Pavlem. Loučíme se s Pepou, který letí v úterý ráno zpět do Sydney. Já s Pavlem ještě jedeme zpět do Wickedcampers, protože jsem na dodávku psán jako druhý řidič a proto tam musím zanechat parafu. Něco po druhé hodině opouštíme Cairns a vydáváme se k vodopádům Barron Falls.

Čekání na ostatní:

Á, už nám jedou – Eda s Veronikou:

Náš společník:

Ujíždíme z Cairns:

Jedeme po silnici Captain Cook Highway směrem na Kurandu. Silnice je nejdříve obklopena poli s cukrovou třtinou, kterou zde potkáte na každém kroku. Však je zde cukrovarnický průmysl velice rozvinutý. Poté serpentinami šplháme k vodopádům a za necelých 45 minut jsme na místě. Z parkoviště se přemisťujeme po lávkách k vyhlídce a já spatřuji největší vodopády jaké jsem kdy viděl. Bylo to úchvatné. Měli jsme však štěstí, protože to jak vodopád vypadal můžeme děkovat probíhajícímu období dešťů, díky kterému je v řece Barron River dostatek vody. V období sucha totiž přes kaskády protéká pouze malý pramínek vody.

Jedeme po Captain Cook Highway (silnici často křižují koleje úzkokolejné železnice, která propojuje veškerá pole s cukrovou třtinou v údolí):

Cukrová třtina a v pozadí kopec Red Peak:

Stoupáme serpentýnami:

Zastavujeme se vyhlídce Henry Ross Lookout:

V pozadí můžeme vidět letiště a část Cairns:

Po levé straně zase část Trinity Beach:

Přejíždíme Barron River:

Už jsme blízko...:

Barron Falls z několika pohledů:

Zastávka Barron Falls – k vodopádům se dá také přijet vlakem z Kurandy:

Nadšeni z vodopádů se přemisťujeme do Kurandy, která se nachází 25 kilometrů od Cairns a se svými 650 obyvateli je "obklíčena" deštným lesem. My jsme zde přijeli zrovna v době kdy skončil čas oběda a nenastal ještě čas večeře. Ve všech restauracích tak byla kuchyně zavřená a my museli vzít zavděk chlebem s paštikou... Po naplnění žaludků usedám poprvé v Austráli za volant a začínám krotit naši Mazdu. Při sjezdu serpentýnami párkrát "katnu" zatáčku jako Jan Kopecký, na což mě Pavel hned hlasitě upozorňuje. Jinak jsem se s řízením na levé straně sžil vcelku rychle a po zbytek pobytu nepůjčuji volant Pavlovi do rukou. 

Hlavní křižovatka v Kurandě:

Můžete si zde skočit na Internet:

Asi tady zakotvila Noemova Archa – nyní prodejní galerie Aboriginských umělců:

Cestou do Port Douglas se zastavujeme na krásné pláži Clifton Beach kde se jako jediní z nás do vody vydávají Radovan s Pavlem. My ostatní jim fandíme. Jakmile se vrátíme zpět k autům tak se nám pořádně rozprší – vždyť je přece období dešťů...

Clifton Beach:

Za deště pak putujeme do Port Douglas, kam dorážíme za tmy. Port Douglas se nachází přibližně 70 kilometrů severně od Cairns, má 948 stálých obyvatel a žije zejména z turistického ruchu. Déšť na místě ustává a my hledáme nějaké místo, kde bychom se mohli dobře najíst. Po prvním teplém jídle v tomto dni kupujeme case piv (24 kusů) a přemisťujeme se na místo našeho přespání – k pláži Four Mile Beach, která jak už sám název napovídá je 4 míle dlouhá. Jakmile na parkovišti založíme náš tábor začne bouřit a poté následují provazce vody. Já se vydám v tomto nečasu vykoupat do vody. Moc jsem si to však neužil protože byl odliv a vody jsem měl tak maximálně po pás... Naše místo ale mělo tu výhodu, že poblíž ležely záchody a sprchy. Pravda člověk se při sprchování musel vystavit na odiv okolí, protože byly otevřené, ale byly to poslední sprchy na další dva dny, takže hygiena především. Poté jsme rozjeli společně párty v naší dodávce za popíjení queenslendského piva XXXX. Večírek to byl více než povedený, zkoušeli jsme různé trampské dovednosti jako například nejrychlejší hašení ohně, vítězem se stal Pavel s Jirkou. Okolo druhé hodiny se za vydatného deště skládám v dodávce a doufám, že až se ráno vzbudím, že bude po něm...

Dodávkový večírek:

úterý – 24. 2. 2009

Ráno se budím okolo sedmé a bušení kapek na střechu nevěstí nic dobrého... Pořad chčije, jakoby to večer nestačilo... S Radovanem se vydáváme opět do vln, zatímco zbytek ještě spí. Konečně byl příliv, takže jsme si pěkně zaplavali, akorát z nebe pršelo tak vydatně, že jsme k tomu ještě měli akupunkturu. Po provedení ranní hygieny řešíme jakým směrem se vydáme. Déšť s sebou nese totiž riziko, že bychom mohli v našem původním cíli cesty, Cape Tribulation, uvíznout. Jeden z místních nám radí, že se máme spíše vydat do vnitrozemí, kde by nemělo tolik pršet, a že prý teď může pršet klidně týden... Rozhodujeme se, že v Port Douglas nejdříve navštívíme informační centrum a zjistíme jaká je předpověď na další tři dny.

Lahváčové zátiší:

Naše flotila v Port Douglas:

V pozadí Four Mile Beach:

Four Mile Beach:

V infocentru nám je sděleno, že jsou v předpovědi uvedeny místní bouřky, což neznamená, že musí zrovna pršet celý den. Když opouštíme infocentrum vysvitne jako na zavolanou sluníčko. Rozhodnutí je tedy jasné. Jedeme směr Cape Tribulation!

Naší první zastávkou je obec Daintree, které se nachází 112 kilometrů od Cairns a má 78 stálých obyvatel. Tato obec dala název národnímu parku, a to Daintree National Park, který byl ustaven na ochranu deštného lesa. My zde zastavujeme na takovém mini "náměstíčku" kde se snažíme sehnat nějaké zásoby na další pobyt v divočině. Zařizujeme si zde vyhlídkovou plavbu po řece Daintree River, kde můžeme zahlédnout nějaké krokodýly. Čekání na loď si krátíme v The Big Barramundi Café kde si stylově dopřáváme krokodýlí burger.

Mini náměstíčko v Daintree – The big Barramundi Café:

Krokodýlí burger:

O půl druhé odpolouváme naším Crocodile Expressem a vydáváme se na přibližně hodinu a půl dlouhou plavbu. Tu nám oživuje informacemi kapitán plavidla. Všichni jsme byli natěšení, že uvidíme spoustu krokodýlů, ale nakonec jsme museli vzít zavděk pouze jedním asi metrovým na mělčině a pak dvěma přibližně tři a půl metrovými. Z nich jsme ale viděli pouze ocas u prvního a čumák u druhého. Oba byli totiž schovaní v rákosí u břehu...

Crocodile Express:

Most přes řeku Daintree:

Daintree River:

Krokodýl č. 1:

Krokodýl č. 2:

Krokodýl č. 3:

Z Daintree se začínáme přesouvat do Cape Tribulation. Nejdříve musíme překonat Daintree River přívozem, který je jedinou spojnicí severu s Cairns. V období dešťů často dochází, že se zvedne hladina řeky natolik, že je nemožné provádět převoz a lidé pak mohou uvíznout na straně Cape Tribulation na delší dobu... My jsme měli štěstí a hladina řeky byla v relativním normálu.

U přívozu přes Daintree River – do vody by se mi spadnout nechtělo...:

Už nám to jede:

A jsme na palubě:

Po přeplutí se vydáváme klikatými silničkami k našemu cíli. Připadám si jako bych se ocitl v jiném světě. Okolo cesty je pouze neprostupný deštný les, sem tam se objeví lesknoucí se hladina oceánu. Zastavujeme se na Thornton Beach kde to vypadá jako z filmu Modrá Laguna. Nikde nikdo, jen my a kokosové ořechy. Eda se pustil do práce a šikovně nám rozdělal nějaké a já tak poprvé ochutnal kokos, který ještě před chvílí visel na stromě...

Pohled z vyhlídky Alexandra Lookout – Daintree River se nám vlévá do oceánu:

Zajímavě řešené silnice...:

Thornton Beach:

Edo prokazuje svoji šikovnost a rozdělává nám kokosový ořech:

V cestě pokračujeme dále a přejíždíme mosty, které už mají rozhodně něco za sebou, sem tam nám potoky či říčky tečou přes cestu. Překonáváme všechny nástrahy a dostáváme se do Cape Tribulation. Tato obec je vzdálená 138 kilometrů od Cairns a okolní deštné pralesy spadají do světového dědictví. Končí zde asfaltová silnice a dále na sever se člověk dostane pouze po nezpevněné cestě. Je zde navíc výslovně doporučeno použití džípu, protože by jste se daleko nedostali. Tato cesta je navíc často zavřená během období dešťů, protože je nesjízdná. My se přemísťujeme na Cape Tribulation Beach, kterou si prohlížíme, ale do vody se neodvažujeme – zrovna řádí medúzy a také krokodýli. Poté se vracíme zpět do civilizace a jdeme si dát večerní koupel do říčky, kterou nám doporučili místní. Po této hygieně se vydáváme do místní restaurace na večeři, dáme několik džbánků piva a jako místo k přespání volíme parkoviště u Cape Tribulation Beach. Tam se přemísťujeme něco po půlnoci a než se mi podaří zapojit do nějakého paření tak únavou usínám...

Tak tento most už něco pamatuje:

Dál už jenom s teréňákem:

Cape Tribulation Beach:

středa – 25. 2. 2009

Ve středu mě budí sluníčko, a to je dobrá zpráva, protože se dnes chystám s Marcelou a Pavlem na výšlap. V plánu máme pokořit 680 metrů vysoký vrchol Mt. Sorrow. Trasa na vrchol je dlouhá 3,5 km, stejnou cestou se pak vracíme zpátky. Před výšlapem je důležité se pořádně najíst, proto Pavel vytahuje propan butanovou láhev a začíná na ní kuchtit čínskou polévku speciál. Po několika nezdarech se díky zapůjčené láhvi od Edy dočkávám vytoužené polévky. Musím uznat, že je Pavel výborný kuchař, polévka mě pěkně nakopla. Během našeho užívání snídaně parkoviště znatelně ožilo, začali sem totiž jezdit další turisté a mezi nimi také hlídka národního parku. Hned zjišťovali, zda jsme na tomto parkovišti nepřespávali (v celé oblasti národního parku je zakázáno nocovat mimo kempy, při porušení tohoto zákazu je vyměřena pokuta). Samozřejmě tuto informaci dementujeme s tím, že zde pouze snídáme. Podařilo se nám tak hlídku obelstít. Je nám však jasné, že další noc na tomto místě už nestrávíme...

Snídaně u pláže:

Ještě než se vydáme do deštného lesa jedeme do krámku nakoupit zásoby tekutin a nějakých potravin. Jelikož je začátek výšlapu kousek od parkoviště kde jsme přenocovali, necháváme zde dodávku a okolo jedenácté hodiny se vydáváme vstříc k vrcholu. Trasa tam a zpátky měla trvat přibližně 5 – 6 hodin. Pavel byl optimistický a řekl, že to dáme za čtyři. No dobře...

Po vstupu do deštného lesa začínáme pěkně zostra, první prudké stoupání. Za chvíli na mně není ani nit suchá, v lese je vysoká vlhkost a ještě ke všemu jsme hodně navlečeni z důvodu ochrany před různou havětí. Po chvíli narážíme na hada. Pavouků, různě velkých, vidíme nepočítaně. Co nám však dokonale začne znepříjemňovat cestu je však něco jiného. Zhruba po prvním kilometru upozorňuju Marcelu, že se jí něco vrtí na botě. Ta zjišťuje, že je to pijavice. Pro mě je to novinka a tak když o patnáct minut později hlásím, že mám první, beru to jako super zprávu... To ještě netuším, že s přibývající nadmořskou výškou nezůstane u jedné...

Začínáme zostra:

Pohlcen stromy:

Začíná to být čím dál strmější...:

Trasa místy přestává vypadat jako nějaká stezka, párkrát scházíme z cesty, protože nevidíme trojúhelníky, které nás mají vést a cestička najednou zmizí v bujné vegetaci (takováto stezka by u Klubu českých turistů asi neprošla). Do toho všeho se do nás se vší vervou pustili pijavice, byly všude. Marcela se rozhodla pro variantu je postupně sundávat, já s Pavlem pro delší servisní intervaly. Každopádně se trasa začala stávat nekonečnou, každou chvíli jsme marně bojovali s pijavicemi, poslední kilometr byl navíc jako lézt na stěnu jak to bylo prudké. Ke konci už jsem byl tak vytočen z pijavic, že jsem se rozhodl na ně vykašlat a radši jsem přidal do kroku, abych byl konečně v cíli a nechal tak ty potvory sát... Už jsem prostě neměl nervy je pořád sundávat když jsem věděl, že za chvíli na jejím místě bude další...

Téměř neproniknutelná džungle:

Zbavujeme se pijavic:

Když jsem konečně po třech hodinách výšlapu spatřil kovovou konstrukci na vrcholu bylo to jako zjevení. Hned jsem ze sebe sundal boty i ponožky a nožem od Pavla jsem začal z nohou nasáté pijavice seškrabovat (připadal jsem si přitom jako Rambo ve Vietnamu). Po chvíli dorazila Marcela a taktéž se pustila do odstraňování potvor. Na rozdíl od nás neměla nohy zkrvavené, protože nedala těm mrchám šanci se pořádně napít. Když jsem si očistil nohy a oblečení podíval jsem se konečně co budeme vlastně z vyhlídky vidět. A co myslíte? Nic, pouze mlhu! Byli jsme totiž právě v mraku. Začal jsem tedy místo kochání se pohledem do údolí odstraňovat zbylé "mrchy" z bot. Jakmile jsem práci dokončil tak jsem si dopřál něco k snědku.

Pavlíkovi nožičky – na palci si ještě mrcha saje:

Moje nožičky – zepředu...:

...a zezadu:

Marcela z nás na tom byla nejlépe:

Pája se profesionálně zbavuje potvor ze svých bot:

Po náročném výšlapu se nám za odměnu naskytl tento pohled...:

Než jsme se stačili nachystat na sestup tak se na nás přece jenom usmálo štěstí, asi na deset sekund se mrak roztrhal a my tak mohli chviličku vidět co bychom viděli za jasného dne... Před sestupem jsme zkusili vyzrát na pijavice, a to tím, že jsme si boty a lýtka "prochemizovali" repelentem.

Přece jen jsme dostali šanci něco vidět...:

Vrcholové foto:

Cesta dolů nám ubíhala o poznání rychleji. Teď nevím jestli to bylo tím repelentem a nebo tím, že jsme tak "mazali" z vrcholu, že jsem už žádnou přisátou pijavici nechytil. Dolů se dostáváme okolo půl páté a naše první "kroky" směřují spláchnout ze sebe všechen pot, který jsme ze sebe dostali. Přejíždíme tedy k říčce z minulého dne a tam se poctivě drhnu pískem z břehu, protože nemůžu najít žádné mýdlo... Funguje to však bezvadně a udělal jsem si tak mimo jiné skvělý peeling. Po vyčvachtání ve vodě mám za sebou jeden z nejdobrodružnějších výšlapů v životě. 

Ať žije džungle:

Opletený strom:

Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu!:

Na šestou hodinu jsme měli domluven sraz se zbytkem skupiny v restauraci. Kde se také všichni ve zdraví scházíme a dopřáváme si něco teplého do žaludku. Nastává řešení, kde dnes večer vlastně přespíme. Parkoviště u pláže nepřipadá v úvahu a tak se zkoušíme přesunout k jednomu backpackeru, že by se někteří z nás ubytovali a zbytek by přespal na backpackerovském parkovišti v dodávkách. Bohužel už neubytovávali. Rozhodujeme se tedy vrátit zpět k restauraci, a že přespíme na jejím parkovišti. V případě, že nás "vychytí" tak v nejhorším zaplatíme přilehlému backpackeru nějakou pokutu. V průběhu večera se však ukazuje, že už o našem záměru ví snad celý Cape Tribulation a tak padá rozhodnutí ujet z tohoto "prokletého" místa až za převoz, a že si potom na nás nikdo nevyšlápne.

Řidiči začnou tedy do sebe klopit vodu, aby zředili hladinu alkoholu v krvi a v jedenáct se vydáváme na úprk k převozu. Prý by měl převážet do půlnoci... Začíná tak jízda na čas tmou kdy za celou cestu nepotkáme jediné auto či člověka. Za deset minut dvanáct jsme u převozu a po přesvědčení obsluhy, že by nás mohli ještě převést se jako poslední cestující dostáváme přes Daitree River. Na druhém břehu si oddechujeme... 

Tak co, pustí nás?:

Už si pro nás jedou...:

Poslední cestující:

Náš vůz pod vedením navigátora Pavla dostává za úkol dovést celou kolonu na nějaké klidné místo k přespání. Jedeme po Captain Cook Highway a po necelých sedmdesáti kilometrech ukončujeme náš noční úprk v obci Cooya Beach u stejnojmenné pláže kde, "hlavně nenápadně", parkujeme své vozy. Zbytek noci se nese v duchu dopíjení zbylých piv a líčení si zážitků z dnešního dne...

Večírek za svitu čelovky:

čtvrtek – 26. 2. 2009

Ve čtvrtek byl budíček zase o něčem jiném. Ležím si tak pěkně v dodávce, když najednou slyším přijíždět nějaké auto. Slyším kroky a potom bušení na jednu z dodávek, potom na další a nakonec i na naši. Mezitím vylézá Radovan a dává se s "cizincem" do řeči. Jednalo se o Rangera, kterého sem zavolali místní, že jim tu přes noc přespávají dodávky. Začal na nás pouštět pokutu ve výši 170 dolarů za každého, což nebylo zrovna málo... Radovan však Rangerovi vylíčil dramaticky naši cestu z Cape Tribulation (že nás tam nikde nechtěli ubytovat, a tak abychom nespali v národním parku, že jsme zvolili cestu zpět a vyčerpaní jsme to zakotvili zde...). Rangera se nás zželelo a tak upustil od pokuty. Vyžádal si ale od řidičů údaje z řidičáků. Já začal přehrabovat celé auto, protože jsem nemohl řidičák ani pas najít. Po chvíli nervozity mě vysvobodil Pavel když mé doklady našel v přihrádce pod matracemi... Po zapsání údajů nás Ranger vyzval, abychom toto místo co nejrychleji opustili. Po chvíli tak činíme a vydáváme se do města Mosman na snídani.

Probuzení u Cooya Beach:

Cooya Beach:

Přesun směr Mosman:

Vítejte v Mosmanu – uprostřed křižovatky opět narazíte na třtinovou železnici:

Mosmanský oblíbený klub:

Zajímavý strom:

Po snídani se přesunujeme do parku Mosman Gorge, kde si dáváme procházku pěkným deštným lesem a poté se koupeme v řece Mosman River, která mi trochu evokuje řeku Vydru ze Šumavy. Koupání to bylo perfektní, voda měla kupodivu příjemnou teplotu a tak jsme se všichni vyblbli mezi balvany.

Mosman Gorge před námi:

Mosman River:

Nedalo nám to, abychom lanový most pořádně nerozhoupali:

Team America:

Cestou do Cairns se ještě zastavujeme na krokodýlech v takovém menším ZOO s názvem Hartley`s Crocodile Advetures. Máme možnost zde shlédnout různé druhy krokodýlů. Jak sladkovodní tak žijící ve slané vodě. Je jich tu opravdu spousta. Po menším občerstvení se přemísťujeme na krmení krokodýlů. Ti jsou krmeni slepicemi a bylo to teda něco, když se po té drůbeži vrhali... Klap! a celou ji spolkli... Největšího krokodýla co jsme zde viděli byl Paul, o délce 4,8 metrů. To už byl sakra macek. Potom jsme ještě absolvovali plavbu po jezeře plném krokodýlů, kde probíhalo krmení z lodi. 

Pohled na pobřeží z Rex Lookout:

Sladkovodní krokodýli:

Tnto macíček už má rád vodu slanou:

Krmení dravé zvěře:

Ještě bych si něco dal:

Haaaaaaaam:

Paul má také hlad:

No a kluci a holky v jezeře taky:

Poprvé jsem si zde pohladil klokana:

Narazili jsme zde na Kasuára:

Po prohlídce tohoto parku se již vydáváme zpět do Cairns, kde musíme ve Wickedcampers vrátit naše dodávky. Tedy s výjimkou Radovana a Jirky, kteří si dodávku nechávají až do dalšího dne. Přijíždíme na čas a probíhá rychlá debordelizace vozidla. Člověk by neřekl kolik čurbesu jsme do něj natahali... Naše věci jsme vyházeli na trávník a poté jsme vůz předali. Když se mi podaří všechny mé věci opět zabalit do batohu a už nasedávám do taxíku, vyběhne jeden z pracovníků Wickedcampers a ptá se mě kde jsou klíče od auta. Já mu říkám, že si je určitě bral druhý kolega, protože jsem myslel, že byly v zapalování... Nikde je však nemohou najít a tak zůstávám u auta a taxík nechám s ostatními jet. Snažím se vzpomenout, kde jsem klíče mohl nechat a nakonec mě napadá jestli jsem je nehodil omylem do krabice s odpadem... Ano ano, je tomu tak. Docela by mě zajímalo jak se mi to povedlo...

S klukama přijíždím dodávkou do centra Cairns a po chvíli se dozvídám adresu našeho bydliště. Udělali jsme pro tentokrát změnu a zvolili jsme backpacker Cairns International Hostel, který ležel hned u Cairns Lagoon. Nebylo to zde vůbec špatné, k ubytování jsme dostali večeři zdarma v restauraci v přízemí, takže jsme si dali před posledním večerem v Cairns takový menší předkrm. Poté vyrážím s Jirkou vykoupat se do laguny. Z koupacích šortek si vytáhnu veškeré věci, teda až na jednu. To, ale zjišťuji až po pár tempech kdy mi začne vibrovat noha... Nějak jsem nepostřehl, že jsem měl v kapse ještě mobil... Při pokusu o jeho rychlé vytažení nad hladinu se mi ho daří ještě mnohem více "vykoupat". Na břehu ho rychle rozebírám a s malou nadějí doufám, že se mi ho třeba podaří po důkladném vysušení rozchodit... Nejvíc mě mrzí, že přijdu nejspíše o všechny kontakty, protože jsou uloženy v mobilu... Mezitím přichází zbytek naší skupiny a až do setmění dovádíme ve vodě.

Naše poslední ubytování – Cairns International Hostel:

a náš pokoj:

Po sprše na backpackeru vyrážíme do víru tance, abychom náš pobyt se ctí zakončili. Nejdříve se posílíme ve Wool Shedu druhou večeří a po deváté hodině se přesunujeme do backpackeru Gilligans, kde se nám s Pavlem posledně tak líbilo a večer tam končíme...  

Pátek – 27. 2. 2009

Pátek je dnem návratu do Sydney, nikomu z nás se vůbec nechce... Celá skupina s výjimkou mě a Marcely odlétá již v devět hodin, takže si přivstávají. Nám dvěma se nepodařilo sehnat letenky na tento dřívější let a letíme tak s jinou společností až po jedné hodině. Musím však vyskočit z postele a provést ranní hygienu, protože veškerou kosmetiku s sebou bere Veronika s Edem ve velkém kufru. My poté v pokoji ještě zůstáváme a poleháváme až do desáté hodiny kdy musíme pokoj předat. S Marcelou si potom zajdeme ještě na něco mastného do Mc Donaldu, abychom se po včerejším večeru srovnali. Ještě poslední procházka po Cairns a ve dvanáct už nás taxi odváží na letiště. Tam končí moje skvělá dovolenka.

Cairns Marina:

Tak třeba zase někdy příště:

Páček:

Bylo to super! 

9.03.2009
Dovolenka - Cairns, Great Barrier Reef a okolí - den čtvrtý až šestý

Po "suché" přípravě v bazénu nastává to správné dobrodružství. Čekají nás tři dny na lodi v okolí Great Barier Reef a s nimi devět ponorů...

pátek – 20. 2. 2009

Po večerní pařbě se jako již tradičně ztuha probouzím, ale musím... V sedm totiž musíme být u prodejny Pro Dive kam s Pavlem dorážíme s menším zpožděním. Naskakujeme do minibusu a přemisťujeme se všichni do přístavu v Cairns kde na nás již čeká náš společník, jachta Scubapro. Ihned po nalodění se podává snídaně, kterou s díky využíváme. Zvedáme kotvy a vydáváme se na tři hodinovou plavbu k útesu Pellow Reef.

Za tři dny nashledanou:

Na palubě dochází k rozdělení kajut, já získávám kajutu v podpalubí s číslem devět a mým spolubydlícím je jako na Manly Marcela. Po zabydlení v kajutě se přemísťujeme do "multifunkčího" prostoru (společenská místnost, školící místnost, kuchyň a jídelna v jednom) kde nás čeká vyplnění závěrečného testu. Všichni končíme teoretickou přípravu se stoprocentní úspěšností a někteří z nás se následně přesunujeme do svých kajut a volíme horizontální polohu abychom nabrali síly na první ponor...

Naše zásoby:

Kajuta č. 9 – omluvte nepořádek, nečekal jsem návštěvu:

"Multifunkční" prostor:

Píšeme závěrečný test:

Zhruba okolo desáté hodiny po několika minutách houpavého spánku nastává svolání všech "potápěčů" a s ním první brífink. Dozvídáme se, co nás při našem prvním ponoru bude čekat. Přesunujeme se na záď, kde jsou vyrovnány láhve, regulátory a potápěčské kombinézy. Pod každou z lahví jsou uloženy naše ostatní věci v boxu a po zbytek plavby tak má každý jasné místo. Probíhá montáž láhve na BCD a regulátoru. Když zkontrolujeme, že je vše v pořádku, oblékáme se do kombinézy a veškerou výbavu na sebe navlékáme. Opět jsme rozděleni na dvě skupiny a naším vedoucím je Gemma. S Pepou si vzájemně kontrolujeme výstroj a za chvíli již stojím na kraji a čekají mě poslední přípravy. Dofouknout BCD, regulátor vložit do úst, levou rukou chytit pás se závažím a pravou si přidržet masku a regulátor. Poté již (v 11:14 hod.) následuje krok do prázdna. Po opětovném vynoření dofukuji BCD naplno, regulátor v ústech měním za šnorchl a směrem k lodi ukazuji znak "jsem OK". Se svým Buddym čekáme na zbytek naší skupiny a poté mě Pepa přesunuje k přídi lodi. Tam se po řetězu postupně spouštíme a přitom vyrovnáváme tlak v uších. Bez problému se dostávám na dno, do hloubky 13,7 metrů. Tam chvíli vyčkáváme a nacvičujeme výměnu regulátoru za šnorchl a sundání a nasazení masky pod vodou. Poté se vydáváme poprvé na průzkum podvodního světa. Bylo to perfektní! Pod vodou zůstáváme 29 minut a pak se vynořujeme nedaleko lodi. Tentokrát k lodi táhnu Pepu já a u ní ještě nacvičujeme sundání a poté nasazení pásu se závažím a také BCD s lahví. Ve dvanáct vylézám z vody a čeká nás oběd.

Módní přehlídka:

Buddycheck v mém podání...:

...a v Pepově:

Druhý a poslední ponor tohoto dne absolvujeme na stejném místě. O půl třetí skáču do vody a tentokrát zde nacvičujeme techniku CESA, která se používá v případě, že potápěči dojde vzduch a musí se co nejrychleji dostat na hladinu. Po zvládnutí tohoto úkolu zbytek pobytu pod vodou trávíme proplouváním mezi korály. Dokonce vidíme rejnoka. Po třiatřiceti minutách se dostávám na hladinu (nejhlouběji jsem byl v 11,2 metrech) a za dvacet minut čtyři se ocitám na palubě. Tím máme za sebou své první ponory na otevřené vodě.

Po nalodění se loď dává na přesun k útesu Milln Reef, kde se pouštíme do prozkoumávání útesu pouze se šnorchlem. Však také ani nebylo nic jiného potřeba, protože jsme byli v místech kde byla malá hloubka a tak jsme se mohli kochat korály a pestrobarevnými rybami. Ve vodě jsem si takto užil téměř hodinu a pak už mě čekal návrat na mateřskou loď. Po sundání kombinézy a uložení věcí si naše československá skupina konečně dopřává doušek pivka. Však jsme se také na plavbu vybavili, měli jsme asi 120 lahví piva. Večer probíhá v naší režii, kdy do sebe hrneme jedno pivko za druhým. Unaven z celého dne uléhám okolo půlnoci a těším se na další den...

Večerní relax:

sobota – 21. 2. 2009

Ráno nás bušením na dveře budí Gonzo, a tím nám oznamuje, že se blíží další ponor. Docela brzy, v sedm nás čeká brífink a po něm přesun na záď, kde na sebe opět navlékáme veškeré vybavení. S Pepou už buddycheck probíhá jako na drátkách a v 7:29 skáču do vody. Pod vodou nás tentokráte čeká nacvičování práce s kompasem, nastavujeme směr a vydáváme se směrem ke korálovému útesu, který má přezdívku velryba. Zde si ještě jednou procvičujeme sundání a opětovné nasazení masky a potom zase objevujeme podvodní život. Tentokrát narážíme na želvu Karetu Pravou. Bylo skvělé vidět toto "zvířátko" jak plave pod vodou. Po dvaceti osmi minutách se vynořuji (nejhlouběji jsem byl v 16,4 metrech) a čeká nás snídaně.

Než stačíme strávit snídani jdeme na další ponor. Tento ponor je posledním, který je vedený Gemmou, po jeho absolvování již splňujeme veškeré podmínky pro získání certifikátu Open Water Diver a dále se již můžeme potápět bez instruktora. Zvedáme kotvy a přesunujeme se o kus dále na útes Flinn Reef, který je prý jeden z nejkrásnější v oblasti Great Barrier Reef.

Slunění na terase:

Na chvíli jsem převzal velení na lodi:

Nejdříve šlo vše v pohodě...:

Pak se mi do zorného úhlu dostali ptáci...:

...k nim ještě přibyla nějaká "černá ovce"...:

...a na levobok želva:

Aby toho nebylo málo začal nás zleva a zprava obkličovat déšť...:

...a do toho tornádo...:

...tak jsem radši řízení předal zkušenějšímu – našemu kapitánovi:

Šťastní držitelé certifikátů:

Ano Buddy a Buddy jsou nyní certifikovaní:

Před naším prvním samostatným ponorem se Pepa snaží dát dohromady podvodní foťák, který si zapůjčil ve specializovaném obchodě. Bohužel mu byl zapůjčen s téměř vybitou baterií, takže je nucen jej vyjmout z vodotěsného pouzdra a při jeho zpětné kompletaci se mu nedaří foťák zprovoznit. Jelikož jsou již někteří z nových potápěčů ve vodě necháváme foťák na palubě a vydáváme se jako poslední pod vodu bez něj. Podle instrukcí, které jsme získali na brífinku, s Pepou proplouváme mezi dvěma korálovými útesy, kterým se říká "Brána" a po nastavení kompasu na 150 stupňů se dostáváme k "Mickey Mousemu" (tři korály, které při pohledu z vrchu připomínají tohoto známého myšáka. Toto místo bylo úžasné, spousta rybek a barev. Bohužel za Mickey Mousem se trošku ztrácíme a tak se raději vynořujeme, abychom se zorientovali. Pod vodou nakonec zůstáváme 33 minut a poprvé tak můžeme zažít jaké to je se potápět "na vlastní pěst".

Brífink pod vedením Gonza:

Po večeři nás čeká zlatý hřeb, a to noční ponor. Před ním nás nejdříve čeká brífink vedený Stevem, který nám se zaujetím vysvětluje jak se zachovat, když narazíme na žraloka. Prý, že máme sestoupit na dno a utvořit takzvaný "železný kruh" a postupně se v kruhu přesouvat k lodi. Komu bude docházet vzduch tak se musí od skupiny oddělit a sám se dostat k lodi a doufat, že si na něm žralok nesmlsne. Tento výklad zakončil smíchem šílence, protože si celou dobu z nás dělal pěknou srandu – v oblasti Great Barrier Reef na žádného žraloka lidožrouta nenarazíte. Po tomto veselém brífinku se vydáváme na záď, kde na sebe počtvrté v tomto dni soukáme veškerou výstroj. Pepa sice rozchodil foťák, ale kvůli naší nezkušenosti s nočním ponorem se rozhoduje jej nechat opět na palubě. My, potápěči, jsme byli rozděleni do třech skupin a každá skupina má svoji fosforeskující barvu (my vedeni Gemmou měli modrou), abychom se nepoztráceli. Do ruky jsme dostali baterku a ve 20:02 hod. se šlo do vody. Chvíli po ponoření se setkáváme se žralokem, který plaval sem a tam mezi dvěma skupinami. Naše baterky jej osvětlovali, což ho asi přestalo bavit a tak nám po chvilce zmizel. Pod vodou jsme potom nic zajímavějšího neviděli a po 29 minutách jsme se opět dostali na hladinu. Celkově se mi však noční ponor moc líbil, baterky si prořezávaly cestu absolutní tmou, fosforeskující světýlka svítila a vše působilo velice dobrodružně.

Noční ponor? u mě OK!:

Akorát můj Buddy to skoro celé prospal – však už taky bylo po večerníčku:

Všechno rychle shodit a jdeme na pivo:

Pro Radovana už byla plznička nachystaná hned po vynoření:

Večer se nám oproti předchozímu o poznání více rozjel. Radovan vyhecoval Gonza, aby přišel s nějakou soutěží. Nakonec jsme absolvovali dvě – přelezení koštěte a o nejrychlejší šnorchl. Do obou soutěží se zapojila téměř celá loď. V práci se šnorchlem jsem dokonce s mou týmovou kolegyní ze Švédska obsadil první místo. Pivko opět teklo proudem, bez ohledu na brzké ranní vstávání. Přesto, jakmile mi zasvítí kontrolka, že mám dost, ukládám se o půl druhé do postele...

Soutěžíme poprvé – přelezení koštěte (Steve v akci, Gonzo radí):

Kapitán také bojuje:

Soutěžíme podruhé – o nejrychlejší šnorchl ("trubci" čekají na startovní povel):

"Matky" jsou připraveny:

neděle – 22. 2. 2009

Ranní buzení od Gonza bylo tentokráte hodně kruté, ve tři čtvrtě na šest (to je dovolená?!?). Čeká nás hodně brzký ponor, abychom viděli jak se nám budí denní rybičky. Na brífink se přemísťuji stylem měsíční chůze a lá Majkl Džeksn. Na úvod nám Gonzo sděluje dvě zprávy. Nejdříve tu špatnou, že nám odešel jeden motor a nebudeme se tak moci přemístit v průběhu dne na jiný útes, a že nám cesta do Cairns zabere o poznání více času. Tou dobrou je, že se nacházíme na nejlepším místě k potápění. Mně to vůbec nevadí, protože se mi život na lodi líbí.

O půl sedmé skáčeme s Pepou jako první do vody a Pepa s sebou poprvé bere podvodní foťák. Domlouváme se jak budeme potupovat pod vodou a potápíme se. Plaveme k Mickey Mousemu a snažíme se najít nějakou želvu. Prozatím bezúspěšně... Pepa zkouší dělat fotky, ale než se nadějeme tak zjišťujeme, že nemáme dostatek vzduchu. Po 24 minutách se opět vynořujeme a připisuji si svůj nejhloubější ponor – 16,7 metrů.

Následuje snídaně a v devět zase jako první skáčeme do vody. Poučeni z předchozího ponoru se s Pepou domlouváme, že budeme pod vodou plavat v hloubce okolo pěti metrů, abychom šetřili vzduch. V případě, že zahlédneme něco zajímavého, že se potopíme hlouběji. Oproti rannímu ponoru se již podvodní život zcela probudil a my tak opět sledujeme rej barev. Pepa pořizuje fotky, různě si mě "šteluje" aby vytvořil nějaká zajímavá fota. Tento ponor jsme si hodně užili. Však jsme také pod vodou byli celých 35 minut.

Než jsme stačili oschnout jdeme do vody znovu. Jedná se o poslední ponor tohoto výletu a směle ho můžu nazvat za takovou třešničku na dortu. Vysvitlo nám slunce, jehož paprsky prosvětlovaly vodu a my s Pepou jsme si pod vodou vedli již jako staří mazáci. Ke všemu jsme natrefili na želvu, které jsme nedali dobrých deset minut pokoj. Plavat s ní byl pro mě obrovský zážitek. Potkali jsme spoustu herců z filmu Hledá se Nemo, včetně ústřední role. Po vynoření se rozplýváme nad tím, co jsme vše viděli a stejně tak dělají ostatní, tento ponor prostě vyšel všem. 

Následující podvodní fotky byly pořízeny Pepou, Radovanem, Jirkou a Andrem:

A jdeme pod vodu:

Vypustit vzduch z BCD...:

...a klesáme...:

...vzduchu mám ještě dost...:

Pepa v akci:

Nyní může shlédnout co jsme například viděli:

Nemo:

Pavlova kámoška:

Milióny rybiček:

Za rybí stěnou:

Proplouvám stěnou skoro jako David Copperfield:

Naše želva:

A začíná "hon" na želvu:

Společně se želvou:

Na návštěvě u rybek:

Pepča s korály:

Podvodní váza:

Ježíš Kristus:

Pomalu se vynořujeme:

Medůza:

A šnorchlujeme k lodi:

Naše základna, vše je OK:

Nastává rozebírání vybavení a jeho desinfekce. Dozvídáme se, že se podařilo problém s motorem vyřešit, a že tak do Cairns dorazíme na čas. Poté si dopřáváme obídek a já si jdu zabalit a dát si dvacet.

Něco po čtvrté hodině dorážíme do přístavu v Cairns a před výstupem na pevninu nás Gonzo zve na závěrečný večírek do restaurantu Rattle and Hum. Upozorňuje nás také na to, že se teď bude s námi vše nějakou dobu houpat. Proto doporučuje jako léčbu pro držitele certifikátu Open Water Diver 8 piv a držitele certifikátů Adventure Diver či Advance Diver 16 piv. Prý že se pak houpání srovná...

Odplouváme...:

Cairns se blíží:

Kotvíme:

Poslední výstřik:

Z přístavu se přemísťujeme do backpackeru Global Palace kde získáváme noc zdarma. Ve sprše zjišťuji, že na tom houpání něco bude, když jsem se zde málem natáhl. Proto se rozhoduji, že tento večer musím léčbu brát rozhodně vážně. Před osmou jsme na místě činu a začínám se léčit. Bohužel nevím kdy, ale určitě jsem přehnal dávkování, protože se dle mého názoru výkyvy ještě mnohem více zvětšily. Vír tance opouštím ani nevím v kolik hodin a na backpackeru "vytuhuji" okamžitě.

Příští den mě čeká zase něco nového, putování krajinou deštných lesů a krokodýlů...